Správné chování na cestách zahrnuje i znalost místních zvyklostí a etikety, zejména pokud jde o pozdravy. V tomto článku se podíváme na to, jak se zdraví v různých situacích, ať už jste na horách, v restauraci nebo v zahraničí.
Obecné zásady pozdravů
Nejběžnější formou pozdravu je verbální projev, to znamená „dobrý den (ráno, odpoledne, večer)“, „dobrou noc“, „na shledanou“, „ahoj“, nebo dnes už méně používané „rukulíbám“, „poklona“ a podobně. Za pozdrav se ale dá považovat i zamávání, mírný úklon těla, podání ruky nebo smeknutí klobouku. V některých případech stačí i úsměv. Současně v sobě máme zakódováno, že když někoho pozdravíme, on by nám měl odpovědět. To je považováno za povinnost.
Pokud potkáme člověka, u kterého si nejsme jisti, jestli jsme ho ten den už zdravili, raději pozdravíme znovu. Platí tu pravidlo raději víckrát než vůbec. Pamatujme si, že muž zdraví ženu, mladší lidé starší osoby a podřízení nadřízené. Toto je zakotveno pevně. Některé možnosti jsou pak individuální. Muž by měl jako první pozdravit ženu i tehdy, je-li to jeho podřízená. Jinak by to mohlo být například v případě výrazného věkového rozdílu. To znamená, že velmi mladá podřízená by spíš měla jako první pozdravit nadřízeného muže vyššího věku. Určitě pozdraví mladší muž staršího a podřízený nadřízeného.
Projevem úcty je pozdrav osobě společensky výše postavené. Bez přemýšlení zdravíme jako první tehdy, vstupujeme-li do (hlavně malých) uzavřených prostor, například do výtahu, a to jak při nástupu, tak při vystupování. V současnosti už není příliš běžné, že by muži nosili klobouky. Pokud si ale tento zvyk zachovali, při pozdravu by ho měli smeknout pravou rukou. Důležitý je odhad vhodné vzdálenosti. Tímto způsobem by se totiž nemělo zdravit ani na příliš velkou dálku ani moc blízko. Potkají-li se dobří známí, bývá smeknutí provázeno ještě slovním pozdravem. Klobouk muž smeká také při vstupu do místnosti, při setkání s neznámou ženou třeba na schodišti. Tato pravidla neplatí pro jiné pokrývky hlavy (čepice).
Připomínat si tento typ pozdravu se může jevit jako nošení dříví do lesa. Ve skutečnosti, pokud nám záleží na dojmu, který vyvoláme, měli bychom si jej dobře nacvičit. Mdlé podání ruky ve smyslu rčení „leklá ryba“, jako by vypovídalo o naší lhostejnosti a nezájmu. Stisk by neměl být unylý ani příliš silný, zkrátka tak akorát. Také se nesluší druhému „bodrým“ potřásáním vyvrátit paži z ramene.
Je dobré připomenout, že při pozdravu podáním ruky platí zcela opačná pravidla, než při slovním pozdravu. Vždy podává ruku jako první člověk společensky významnější. Zatímco dříve tato forma pozdravu patřila samozřejmě k bontonu a ženy (hlavně z vyšších vrstev) toto očekávaly či přímo vyžadovaly, dnes se s políbením ruky setkáváme jen velmi zřídka. Otázkou zůstává, jestli tento zvyk vymizí zcela, nebo se dočkáme jeho návratu.
Muž decentně uchopí ženu za prsty, k ruce se mírně skloní, pozvedne si ji ke rtům a víceméně symbolicky ji políbí. Vlhký polibek přímo na kůži je nevhodný a nepřípustný. Žena by měla tento pozdrav přijmout důstojně a neuvádět dvorného muže do rozpaků schováváním ruky nebo chichotáním.
Své regule má pozdrav v některých situacích. Kupříkladu když sedí společnost v restauraci a vejdou nově příchozí. Muži by měli vždy vstát. Sedět zůstávají ve chvíli, kdy dalším příchozím je mladší muž nebo společensky výrazně níže postavený.
Pozdravy na horách
Představ si úzkou pěšinu stoupající ke skaliskům na vrcholu hory. Ten je žádoucí a bývá i spontánní na místech, kde je lidí málo. Kráčíš-li však po horské stezce a tvé kroky se míjí s kroky jiného člověka, zdá se být minimálně podivné sklopit hlavu, případně odvrátit zrak a dělat, že tam ani jeden z vás není. Ne, neznáme se. Ale chodíme po horách, kde případná pomoc čeká daleko v údolí a jedině my dva si můžeme pomoct. Můžeš se mě proto zeptat na cestu, kolik dřiny ti ještě zbývá na vrchol a zdali ve směru, ze kterého přicházím, na tebe nečíhá nějaká nečekaná překážka. Rád ti poradím. Rád si jen popovídám. Rád při nejhorším vytáhnu lékárničku a ošetřím ti roztržené koleno. A to samé čekám od tebe.
Tady na hoře stanovuje pravidla příroda - hromadí sníh pro laviny, rozpoutává bouřky, strhává stezky. Ty i já jsme si rovni. Starý nebo mladý? Zkušenostmi ošlehaný horal či hory teprve poznávající benjamínek? Pozdrav představuje vzájemné ujištění, že jsme tady jeden pro druhého. Pozdrav na horách je nejen slušnost. Ale taky symbol sounáležitosti, společného zájmu a otevřenosti být nápomocen. Máš to stejně? Nezáleží na tom, jestli je to zrovna bonjour, skol nebo vyplazený jazyk, člověka to vždycky potěší. Čím větší divočina nebo výšina, tím srdečnější pozdravy. Ecce homo!
Přemýšlím, ale v horách je zdravení tak přirozené, že si ani nepamatuju, že by mě to kdy zarazilo. Myslím, že pokud je na to prostor, tak to přijde přirozeně. Nemyslím, že by se nutně museli pozdravit všichni lidi stojící společně v davu třeba na Sněžce, ale jinak to na horách přichází samo. Přestože nejsem příliš společenský typ, tak pozdrav na horách beru jako fajn věc. Potkávám se tam s lidmi, kteří mají hory stejně rádi jako já. Už od malička jsme jezdili do hor s rodiči, později i s kamarády, a tak vlastně ani nevím, kdy jsem si uvědomil, že se zdraví právě v horách.
V horách platí obecně tak trochu jiná pravidla - kamarádství, vzájemná pomoc a úcta jsou tam nějak důležitější než v běžném životě. A většina lidí, co se pohybují v horách, to dobře ví a řídí se tím. Takže se zdraví lidé, kteří smýšlejí velmi podobně, jsou "přátelé hor" a v podstatě tedy i mí přátelé. Dříve to pro mě byl standart, na který jsem nekladla žádný větší důraz. Když jsem někoho potkala na kole, běžkách či ve skalách, prostě jsme se na sebe podívali, usmáli a řekli si: "Ahoj!" Byly i chvíle, kdy jsme se dali do řeči a prohodili pár slov. Dneska abys člověka s odpovědí na tvůj pozdrav pohledal. Běžíš v lese a už z dálky je jasný, že protiběžec kulí očima na všechny strany jenom ne na tebe. Proběhne a ty se svým pozdravem leda utřeš. Dneska to pro mě znamená hodnotu. Hodnotu, která tu s námi byla. Myslím, že mě to naučil děda na běžkách. Dneska bych teda nechtěla zdravit všechny běžkaře na Jizerské magistrále, to je fakt.
Pro pocit, že si nejsme lhostejní.
Další pravidla etikety na horách:
- Mít u sebe malý sáček na odpadky by měla být stejná samozřejmost jako mít s sebou vodu.
- Na úzkých horských stezkách a ferratách je nepsaným pravidlem, že přednost má ten, kdo stoupá nahoru.
- Louky a stráně v horách mohou být plné nádherných květů, ale jejich krása patří všem.
- Hory nejsou místo pro osobní koncerty z bluetooth repráčku.
- Značené turistické cesty nevznikly náhodou - vedou bezpečně.
- Pokud cítíte, že se za vámi někdo blíží rychlejším tempem, není nic jednoduššího než na chvilku uhnout a nechat ho projít.
- Je zvykem se zdravit na méně frekventovaných trasách a ve vyšších polohách, kde se většinou používá pozdrav “Ahoj”, spíše než „Dobrý den“.
- Přenocovat v přírodě jen tak „na divoko“ má bezpochyby svoje kouzlo, ale stanování mimo vyhrazená místa je v mnoha oblastech zakázané.
- Psi jsou na horách vítaní, pokud jsou pod kontrolou.
- Pořizování záběrů z výšky může být lákavé, ale zvažte, jestli tím nerušíte ostatní.
Etiketa na dovolené a v restauracích
Naše svoboda na dovolené končí tam, kde začíná dovolená druhého člověka. Jsem-li turista, neměl bych být příliš invazivní hlasitostí a nezanechávat po sobě nežádoucí stopy. Nezapomínejme, že na tyto zásady bychom měli dbát už při samotné cestě na dovolenou.
Jsme příliš hlasití, zejména ve větších skupinách. Nelze ani říci, že jsou hlasitější "bandy" dětí, mužů, žen či seniorů. V cizí zemi hlasitější. Zřejmě proto, že ztrácí pozornost vůči nejbližšímu okolí. brzda se na dovolené povoluje. většinou to někdo dovolil nám). Poté si "dovolujeme" více vůči místním.
Co oděvy na dovolené?
Pozor na ztrátu respektu, když měníme prostředí. v plavkách a do nedaleké kavárny si jdeme sednout také v plavkách. Kdo se má na naše tělo koukat? V kavárně tím přitahujeme nežádoucí pozornost. odhalené cizí tělo. Vezměte si, prosím, vždy něco přes sebe. Ženy lehký kaftan nebo letní dlouhý kardigan, muž by měl mít minimálně triko a kraťasy. To do kavárny u pláže stačí...Mokré plavky s "polomáčeným" trikem nebo šaty s vlhkými "koláči" od bikin nevypadají dobře.
Co si tedy zabalit?
Muži balí vhodné plavky, polo trika, košile, kraťasy a dlouhé lehké kalhoty. Ženy plavky podle postavy, lehké šaty, plážové kaftany nebo lněné pončo. A klobouky. Abychom měli volbu podle toho, do jaké restaurace se chystáme. Dámy, nechoďte do restaurace v plavkách, mějte vždy něco přes ně. Pozor. nechoďte, zvolte lněné dlouhé kalhoty. Nejsou o nic teplejší. na pláž. nežádoucí pozornost. Jsem pro delší šaty u žen a dlouhé kalhoty s polo trikem nebo lněnou košilí u mužů. Pánové, prosím, uzavřené boty. Pohled na mužské (někdy i ženské) prsty na nohou a suché paty :( nepřispívá k apetýtu ostatních.
Kouzlo našeho chování na dovolené spočívá v tom, být nápadný střídmostí. agresivní vůči lidem, kteří si chtějí užít snídani a interiér hotelu či resortu. Jakákoliv vizuální nebo verbální agresivita, hlasitost, nahota těl nebo odpuzující jednání je rušivá.
Prohřešky při hotelové snídani:
Jednou mi posloužily jako inspirace na tento článek. nebereme sebou. takové chování není vhodné. Chápu, že by dotyčný mohl říct, že kdyby to snědl na místě, tak také zmizí.
Etiketa - V restauraci
Slušné chování v zahraničí: Japonsko a Indonésie
Japonsko:
Slušné návyky jsou v Japonsku vším a jak všichni víme, první dojem je nejintenzivnější. Zde, stejně jako všude jinde, všechno začíná správným pozdravem. Konnichiwa je základ, to ví každý. Japonci se mezi sebou také klaní, ovšem od cizince to naštěstí nikdo nečeká. Co se ovšem čeká, nehledě na to, zdali jste místní nebo turista, je to, že když vás někdo pozdraví poklonou, musíte ji opětovat. Čím hlubší poklona bude, tím víc respektu dáte dotyčnému najevo. Pokud to nechcete přehnat, přinejmenším pokyňte hlavou. Potřásání rukou moc populární není.
Mnoho lidí ze západu nemá mnoho zkušeností se sezením na tradiční japonské podlaze nazývané tatami, a proto si v podobných chvílích neví rady. Přitom je víc než pravděpodobné, že se k něčemu takovému jako turista dostanete, jelikož na tatami podlaze se často pořádají například čajové ceremoniály. Ne aby vás napadlo se tam vyvalit jako pytel brambor. Na tatami se vždy sedí vzpřímeně a bosý. Pokud se nedostanete do vyloženě formální situace, stačí dodržet toto: žena v žádném případě nesmí sedět takzvaně na turka s překříženýma nohama, ale pěkně na kolenou v pozici seiza nebo s nohami pokrčenými pouze do jedné strany. U mužů tento zákaz neplatí.
Japonsko je již poměrně dost ovlivněno západem, a proto najdete ve většině restaurací klasické stoly, na jaké jste zvyklí i u nás. Často ale bývá možnost usadit se i k tradičním nízkým stolkům, ke kterým byste měli zasednout zásadně bosí. Taky nebuďte moc invazivní a vyčkejte, až vás obsluha sama usadí. Poté co dostanete své místo vám obvykle na stole přistane i sklenice vody, šálek čaje a malý vlhký ručník, kterým si máte před jídlem očistit ruce. Až si vyberete z jídelního lístku nebo z plastových maket, které najdete skoro všude, stačí zmáčknout kouzelný knoflík, který často bývá součástí stolu k přivolání obsluhy nebo na číšníka zahalekejte slovo sumimasen. Při naší první návštěvě japonské restaurace jsme o těchhle vychytávkách nevěděli a hrozně jsme se divili, že čekáme půl hodiny na to, až nás přijdou obsloužit.
Placení většinou neprobíhá u stolu, ale na malé recepci u východu, kam se předpokládá, že přinesete účet, který vám donesou. Ještě stále mnoho restauračních zařízení nepřijímá karty, takže je vždycky dobré mít k dispozici dostatek hotovosti. Poslední a jednou z nejdůležitějších našich poznámek je: NENECHÁVEJTE SPROPITNÉ. Snadno se stane, že vás pak budou nahánět na ulici a snažit se vám nadbytek peněz vrátit.
Jak se chovat v chrámech a svatyních:
Snažte se být ticho a chovejte se s respektem. Ukázat opravdový respekt často znamená vhození mince do určeného boxu před vchodem do chrámu a krátká modlitba. V některých chrámech mohou návštěvníci zapálit kadidlo, které tam bývá k zakoupení. Stačí když jej zapálíte, necháte pár sekund hořet a pak plamínek uhasíte tak, že kadidlo rozmáváte nad hlavou (hlavně ho nesfoukněte). Ohořelé kadidlo následně odložte do velkých bronzových nádob, které jsou k tomu určené a otočte ho tak, aby šel kouř směrem k vám. Japonci totiž dodnes věří, že kouř kadidla má léčivé účinky.
Při vstupu do chrámu budete někdy požádání o sundání bot. Nechte je v připravených policích nebo si je vezměte s sebou. Fotografování je na většině pozemků přilehlých k chrámům povolené, ovšem uvnitř už spoušť raději nemačkejte. Všude jsou tabule a nápisy, které vás na to upozorní. A nebojte, pokud budete tak nepozorní jako my, pověřená ochranka vás o vašem přestupku velmi rychle informuje. Vlastní zkušenosti.
Ve svatyních je to ještě o něco přísnější. Neměli byste do nich vstoupit, pokud jste nemocní, truchlíte za nedávno zesnulým nebo máte otevřenou ránu. To vše je totiž znak určité nečistoty. Před každým vstupem do svatyně je navíc takzvaná očistná fontána. Vezměte si jednu z dřevěných naběraček a polejte si vodou, která tam teče obě ruce. Pak si nalejte trochu vody do dlaně a očistěte si ústa. Správně byste si měli vypláchnout pusu a odplivnout vodu za fontánu nebo do určených nádob. Najde se však spousta lidí, kteří tuto část očistného rituálu vynechávají.
I u svatyň bývá box na mince. Tak směle do toho. Vhodíte minci, dvakrát se hluboce pokloníte, dvakrát zatleskáte, opět se hluboce pokloníte, odříkáte krátkou modlitbu a hurá dovnitř. Easy, right?
Shrnutí - Japonsko:
- VŽDY opětujte poklonu.
- VŽDY poděkujte, než opustíte obchod nebo restauraci.
- Sundejte si boty v restauraci, když je to potřeba.
- NIKDY nepředávejte peníze v restauraci/obchodě přímo do rukou číšníka/prodavače, ale odložte je na připravený tácek nebo vyhrazené místo.
- NIKDY neignorujte pozdrav; přinejmenším ze sebe vytáhněte aspoň konnichiwa.
- NIKDY neiniciujte objetí nebo polibek na tvář.
- Pokud jste ve skupině, kde se nachází jak místní, tak cizinci, radši jen podejte ruku nebo nechte první krok v rámci fyzického kontaktu na domácím.
- Nesnažte se dávat spropitné.
Indonésie:
Pokud se chystáte do Indonésie, určitě se vyplatí seznámit se s místními zvyky a kulturním kontextem. Indonésané jsou známí svou vstřícností a pohostinností. Pokud se na vás někdo usměje - a to se stává často - je zdvořilé úsměv opětovat. K běžným pozdravům patří podání ruky - vždy pravou rukou. V Indonésii je totiž pravá ruka spojována s čistotou a úctou, zatímco levá ruka se považuje za nezdvořilou. V muslimské komunitě se může stát, že vám osoba opačného pohlaví nepodá ruku - místo toho sepne dlaně před hrudníkem a lehce se ukloní. Týká se to jak žen, tak mužů, obvykle těch, kteří jsou více zbožní. Nejde o nezdvořilost, ale naopak o projev úcty a ohleduplnosti. Apa kabar? Bagaimana kabarmu? Při představování Indonésané často začínají větou „Halo, nama saya…“ (Ahoj, jmenuji se…). Pokud se s někým loučíte a odcházíte vy, použijte „selamat tinggal“.
Lokalindo tip: Většina Indonésanů ocení, když se naučíte alespoň základní fráze v místním jazyce - působí to přirozeně a s respektem.
V Indonésii, zejména v tradičních warunzích (jídelnách), se často jí rukama - hlavně tam, kde se podává rýže s přílohami. Není to nic neobvyklého, naopak, mnozí tvrdí, že jídlo tak chutná lépe. Indonésané jedí pravou rukou, protože levá je považována za nečistou - nejen při jídle, ale i při podávání věcí. Jídlo se v Indonésii obvykle konzumuje vsedě - buď u stolu, nebo na podložce na zemi, tzv. lesehan. Jíst nebo pít ve stoje je považováno za nezdvořilé. Na jakých jídlech si můžete pochutnat v Indonésii?
I když je v Indonésii horko po celý rok, většina země je kulturně spíš konzervativní. Lidé tu kladou důraz na tradici, a proto je dobré oblékat se s respektem k místnímu prostředí - jednoduché, volné oblečení, které zakrývá ramena a kolena, udělá nejlepší službu. Na turistických místech, jako je Bali, nebo ve velkých městech napříč souostrovím, jsou bikiny běžně tolerovány a nikoho nepohorší. V odlehlejších oblastech je ale dobré být opatrnější - třeba si přes plavky přehodit pareo nebo tričko.
Při vstupu do náboženských nebo kulturně významných míst, jako jsou mešity, chrámy nebo tradiční vesnice, je potřeba zakrýt ramena i nohy. V mešitách by ženy měly mít dlouhé volné oblečení a šátek na hlavě - často si ho můžete bez problému půjčit přímo na místě.
Indonésie je země, kde se klade důraz na ohleduplnost, klid a osobní prostor. Základem je jednoduché pravidlo: buďte tišší, zdvořilí a pozorní k okolí. Mluvte klidným hlasem, nekřičte, nevynucujte si pozornost. Při kontaktu s ostatními vždy používejte pravou ruku - ať už podáváte peníze, potřásáte rukou, přijímáte jídlo nebo jen něco ukazujete. Pravá ruka je vnímána jako čistá, zatímco levá se používá spíš v soukromí a je považována za nevhodnou pro společenský kontakt. Boty si zouvejte při vstupu do domu, na některých ubytováních nebo v tradičních prostorách - stačí se podívat, jestli jsou u dveří jiné boty.
Indonésané ocení, když se naučíte pár základních slov v jejich jazyce. Jednoduché „terima kasih“ (děkuji) nebo „permisi“ (s dovolením) působí mile a otevírá dveře k přirozenému kontaktu. Nepijte kohoutkovou vodu, pokud není převařená nebo filtrovaná. Neužívejte alkohol na veřejnosti a vyhněte se opilosti - ve většině regionů to není jen nevhodné, ale společensky odsuzované.
Velmi důležité je respektovat starší osoby - nechat je projít první, nabídnout místo, nepřerušovat je. A pokud jde o veřejné projevy náklonnosti, i tady platí spíš zdrženlivost. I u sezdaných párů může působit nepatřičně, pokud se objímají nebo líbají na ulici. Podobně je nevhodné vyjadřovat se negativně o náboženství nebo víře - ať už veřejně, nebo online. Indonésie má velmi přísné zákony proti rouhání a pomluvám, a co může u nás projít jako názor, tady může znamenat vážné problémy. Vyhněte se proto diskuzím o víře, osobním obviněním nebo sarkasmu na citlivá témata.
A naprosto zásadní upozornění: v žádném případě nedovážejte, nedržte ani nezkoušejte drogy.
Cyklistická etiketa
Cyklisté mají svá nepsaná pravidla. Právě v zimě, kdy na svého dvoukolého oře usedají „skalní" cyklisté se pozná slušný cyklista. Potkávající se cyklisté se zdraví. Platí přitom stejná pravidla etikety jako při běžném setkání.
Pokud parkujete kolo sólo, ručíte si za škodu vzniklou například pádem kola sami. Vždy se domluvte s majiteli kol, která mají být zaparkována společně. Dbejte o to, aby při parkování byli všichni a své kolo k tomu předchozímu si uložil každý sám a také si zkontroloval, že se kolo nevhodným opřením nepoškodí.
S budováním cyklostezek u nás díky dotačním programům přibylo hodně těch, kde se cyklisté a chodci pohybují společně. Pokud se pohybujete po stezce s pohybem chodců, dejte o sobě včas před míjením vědět nějakým zvukem. Nemáte-li zvonek (ten nyní není v povinné výbavě kola), použijte svůj hlas (např. „S dovolením”) nebo pískající brzdy. Pokud vám chodec ustoupí, vždy poděkujte.
Pokud jezdíte ve skupině, dá se očekávat, že vám pomůže někdo z kamarádů. Pokud jste ale vyrazil sám/a, máte problém. Tedy pokud vám nezastaví kolemjedoucí cyklista a nepomůže. Stačí třeba přidržet kolo při nasazování zadního kola do rámu, nebo pomoci s nasazením pumpičky. zda nepotřebuje pomoci.
Při nastupování a vystupování s kolem do vlaku nabídněte pomoc ostatním cyklistům, zvláště pak ženám a seniorům.
Na cyklovýletě nás může potkat lecjaké počasí a tak nemusíme dojet domů či na návštěvu (to platí i o hotelu nebo penzionu) ve stavu, ve kterém bychom mohli mezi lidi. Nabídněte svým cyklistickým hostům možnost umýt kolo.
Cyklistické zvyky se stát od státu liší. Zjistěte si předem, zda a jak se liší pravidla jízdy na kole v provozu ve státě, který chcete navštívit. Je slušné za pomoc, či jiný projev slušnosti poděkovat.
Světový den pozdravů
21. listopad připadá na Světový den pozdravů (ve světě je svátek známý jakožto World Hello Day). Tento svátek se slaví od r. 1973. Vznikl jako iniciativa amerických studentů Harvardské univerzity (bratři McCormarkovi), kteří chtěli zabránit válce mezi Araby a Izraelci, která panovala na Blízkém východě. Bratři vymysleli sociální aktivitu, která má proběhnout v den Světového dne pozdravů. Každý člověk by měl ve svém okolí pozdravit aspoň 10 kolemjdoucích (cizích) lidí. Cílem této aktivity je uvědomění důležitosti osobního kontaktu s ostatními lidmi, jenž podporuje stabilitu světového míru.
Zdravíme verbálně, to znamená slovy. Oslovujeme druhé pomocí pozdravů jako je Ahoj, Dobrý den, Hezký den atd. Důležitý je také neverbální pozdrav jako je např. úsměv, mávání, úklon hlavy nebo celého těla, smeknutí klobouku, podání ruky či polibek.
Příklady pozdravů v různých jazycích:
| Jazyk | Pozdrav |
|---|---|
| Čeština | Ahoj, Dobrý den |
| Japonština | Konnichiwa |
| Indonéština | Halo, Apa kabar? |
Zanechat komentář