Schengenský prostor, zkráceně Schengen, je území Evropy, kde je umožněn volný pohyb osob bez hraničních kontrol mezi členskými státy. Tento prostor vznikl na základě Schengenské dohody.
Schengenský prostor je jedním z pilířů evropského projektu. Cestování po Evropě bez pasů a hraničních kontrol, které umožňuje schengenský prostor, je jedním z nejhmatatelnějších úspěchů evropské integrace. Vznikl v roce 1995, kdy pět evropských zemí podepsalo dohodu o postupném zrušení pasových kontrol mezi sebou.
S přistupováním dalších zemí se schengenský prostor rozšiřoval a usnadňoval volný pohyb, což znamená, že Evropané mohou žít, studovat, pracovat a trávit důchod kdekoli v EU.
Historie a vývoj Schengenského prostoru
Zakládající Schengenská dohoda byla uzavřena mezi Francií, Německem, Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem. Dohoda byla podepsána 14. června 1985 v lucemburské vesnici Schengen, ležící na hranicích Německa, Francie a Lucemburska. Těchto 5 států pak 14. června 1985 podepsalo smlouvu u vesnice Schengen v mezinárodních vodách řeky Mosely na výletní lodi MS Princesse Marie-Astrid. Dohodly se na zrušení veškerých kontrol osob cestujících v rámci těchto zemí.
V roce 1990 byl přijat Schengenský prováděcí protokol, který stanovil podrobnosti fungování prostoru, včetně jednotného vízového systému a policejní spolupráce. Kontroly na hranicích však nebyly zrušeny ihned. Vlastní Schengenská dohoda byla spíše deklarativní. Všech 5 uvedených zemí proto podepsalo v roce 1990 Schengenskou prováděcí úmluvu (opět ve vesnici Schengen). Teprve na jejím základě se připravily všechny podmínky nutné pro otevření hranic - především byl vytvořen a zprovozněn Schengenský informační systém.
Za předchůdce schengenské spolupráce lze považovat Saarbrückenskou dohodu z roku 1984, kterou uzavřela Spolková republika Německo a Francie. V roce 1985 vyústila jednání o obdobných opatřeních se zeměmi Beneluxu v podpis Schengenské dohody mezi Německem, Francií a státy Beneluxu.
Mezivládní spolupráce se postupným zvyšováním počtu schengenských států přesunula v roce 1999 z mezivládní úrovně pod hlavičku EU prostřednictvím Amsterodamské smlouvy. Od té doby rovněž narůstá počet společných právních předpisů a mnoho dalších opatření souvisejících s ochranou společného území, které tvoří tzv. schengenské acquis.
Rozšiřování Schengenu se 26. března 1995 kromě původních 5 signatářských zemí Schengenské dohody týkalo rovněž Španělska a Portugalska. K Schengenské prováděcí úmluvě se velmi brzy připojila Itálie (1990) a Řecko (1992). Plné zapojení se však oddálilo. Itálie kontroly na vnitřních hranicích plně zrušila společně s Rakouskem v roce 1998 a Řecko v roce 2000.
Dne 21. prosince 2007 se součástí Schengenu stalo naráz 9 členských států EU: Česká republika, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. V roce 2008 se schengenský prostor rozšířil o Švýcarsko, posledním státem se v roce 2011 stalo Lichenštejsko. Dne 1. ledna 2023 se členem stalo také Chorvatsko.
Členské státy Schengenského prostoru
Aktuálně tvoří Schengenský prostor 29 států, z nichž 25 patří mezi členy Evropské unie, a 4 přidružené neunijní země, členové Evropského sdružení volného obchodu. Do schengenského prostoru spadají i některá ze zámořských území členských zemí.
Následující tabulka uvádí rok podepsání Schengenské dohody jednotlivými státy, u nových členů Evropské unie po roce 1999 pak datum vstupu do EU, když od účinnosti Amsterdamské smlouvy je Schengenská smlouva přímou součástí práva Evropské unie:
| Stát | Podpis Schengenské dohody | Vstup do EU (pro nové členy po roce 1999) |
|---|---|---|
| Francie | 1985 | - |
| Německo | 1985 | - |
| Belgie | 1985 | - |
| Nizozemsko | 1985 | - |
| Lucembursko | 1985 | - |
| Španělsko | 1991 | - |
| Portugalsko | 1991 | - |
| Itálie | 1990 | - |
| Řecko | 1992 | - |
| Rakousko | 1995 | - |
| Dánsko | 1996 | - |
| Finsko | 1996 | - |
| Švédsko | 1996 | - |
| Česká republika | 2004 | 2004 |
| Estonsko | 2004 | 2004 |
| Lotyšsko | 2004 | 2004 |
| Litva | 2004 | 2004 |
| Maďarsko | 2004 | 2004 |
| Malta | 2004 | 2004 |
| Polsko | 2004 | 2004 |
| Slovensko | 2004 | 2004 |
| Slovinsko | 2004 | 2004 |
| Chorvatsko | 2011 | 2013 |
V schengenském prostoru jsou navíc od roku 2001 také Island a Norsko (členové EHP). Od 12. prosince 2008 (resp. zrušením kontrol na letištích 29. března 2009) také Švýcarsko, kde byla Schengenská smlouva ratifikována na základě referenda z 5. července 2005, a rozhodnutím Rady EU z 13. (oba státy jsou členové ESVO).
Schengenský prostor není automaticky rozšířen i na všechna zámořská území členských států. Zahrnuty jsou do něj portugalské Azory a Madeira i španělské Kanárské ostrovy. Naopak sem nepatří všechna zámořská území Francie, norské Špicberky, španělská města Ceuta a Melilla v Africe, dánská autonomní území Grónsko a Faerské ostrovy (nejsou ani součástí EU), zámořské nizozemské regiony Aruba, Curaçao, Svatý Martin, Bonaire, Saba a Svatý Eustach. Ani omezeně se neúčastní britská korunní závislá území Jersey a Guernsey u francouzských břehů. Přestože se někdy objevují opačné informace, německý ostrov Helgoland je součástí schengenského prostoru (pouze má výjimku z jednotného prostoru DPH, což umožňuje existenci duty free shopů).
Velká Británie a Irsko se k Schengenu připojily jen částečně. Odmítly se podílet na všech aspektech schengenské spolupráce a vyjednaly si výjimku, že mohou nadále provádět kontroly na svých hranicích. Symbolika vzdání se kontroly na hranicích byla považována za příliš politicky spornou. Británie se zde odvolávala na svůj speciální status ostrova, kdy její hranice vždy znamenaly hranice s celým zbytkem světa a poukazovala na to, že na rozdíl od jiných evropských zemí nemá vnitrostátní průkazy totožnosti. Přesto se tyto země účastní schengenské spolupráce v některých aspektech jakými jsou např. policejní a soudní spolupráce, boj proti drogám a zapojení do Schengenského informačního systému.
Čtyři evropské mikrostáty - Andorra, Monako, San Marino a Vatikán - nejsou oficiálně součástí schengenského prostoru, ale jsou považovány za de facto součást tohoto prostoru, jelikož mají otevřené nebo částečně otevřené hranice a neprovádějí systematické hraniční kontroly se schengenskými státy, které je obklopují.
Mapa Schengenského prostoru
Výhody a pravidla Schengenského prostoru
Hlavním přínosem Schengenu je volný pohyb osob, což znamená, že občané členských států mohou cestovat, pracovat nebo studovat v jiných zemích Schengenu bez nutnosti hraničních kontrol. Občané všech zemí schengenského prostoru mohou svobodně cestovat v rámci celého schengenského prostoru a překračovat vnitřní hranice na kterémkoliv místě na tzv. „zelené hranici“ bez zdržování a formalit.
Smluvní státy při vstupu do schengenského prostoru odstranily překážky bránící plynulému provozu na hraničních přechodech (zátarasy, závory). Na silnicích v blízkosti hraničních přechodů byly provedeny úpravy dopravního značení a byla zrušena omezení rychlosti související s hraniční kontrolou. Zrušení hraničních kontrol se týká všech občanů Evropské unie i občanů třetích zemí. Řidič projíždějící hranicí by ani v podstatě neměl poznat, že vjel do jiného státu. Dozví se to jen z modré informativní dopravní značky s 12 zlatými hvězdami s označením státu.
Pro překračování hranic však stále platí ostatní obecné právní předpisy jednotlivých členských států. Pro Česko jde především o předpisy týkající se ochrany přírody a krajiny. Podle nich v I. zónách národních parků a v národních přírodních rezervacích platí zákaz vstupu mimo značené cesty.
Protože vstup do jedné země Schengenu umožňuje cestování celou smluvní oblastí bez dalších hraničních kontrol, musí se na vnější hranici schengenského prostoru (to znamená i na hranicích na letištích) provést hraniční kontrola současně zástupně pro všechny země Schengenu.
Země Schengenu zavedly pro celou oblast společnou vízovou politiku a dohodly se na zavedení účinných kontrol na svých vnějších hranicích. Vnitřní hranice z hlediska pohybu osob a zboží de facto neexistují. Lze však na nich po omezenou dobu obnovit kontroly tehdy, když to vyžaduje zachování veřejného pořádku či vnitrostátní bezpečnosti. Toho využilo například Finsko během Mistrovství světa v atletice 2005 nebo Německo během Mistrovství světa ve fotbale 2006. Výjimečná situace nastala roku 2020 při pandemii covidu-19, kdy mnohé evropské státy zavedly hraniční kontroly zaměřené především na hodnocení zdravotního stavu.
Schengenská pravidla ruší kontroly na vnitřních hranicích a zároveň harmonizují a posilují ochranu vnějších hranic prostoru. Po vstupu do schengenského prostoru mohou lidé cestovat z jedné země do druhé, aniž by byli podrobeni hraničním kontrolám. Vnitrostátní orgány však mohou kontrolovat osoby na vnitřních hranicích nebo v jejich blízkosti, pokud policejní informace a zkušenosti odůvodňují dočasné posílení dohledu.
Schengen rovněž zahrnuje společnou vízovou politiku pro krátkodobé pobyty občanů zemí mimo EU a pomáhá zúčastněným zemím spojit síly v boji proti trestné činnosti za pomoci policejní a justiční spolupráce.
Od svého vzniku v roce 1995 se Schengenský informační systém stal nejpoužívanějším a nejrozsáhlejším systémem sdílení informací v oblasti bezpečnosti a správy hranic v Evropě. Poskytuje informace o hledaných nebo pohřešovaných osobách, nelegálních státních příslušnících třetích zemí a ztracených nebo odcizených předmětech.
Schengenská pravidla umožňují dočasné znovuzavedení kontrol na vnitřních hranicích v reakci na krize. Některé země EU tohoto ustanovení využily s odvoláním na bezpečnostní obavy, migrační toky nebo vypuknutí krize koronaviru v roce 2020.
V dubnu 2024 EU aktualizovala Schengenský hraniční kodex, aby umožnila zemím dočasně obnovit hraniční kontroly až na dva roky v reakci na vážné hrozby, jako je terorismus nebo rozsáhlá nepovolená migrace.
Dobře spravovaná vnější hranice EU je pro schengenský prostor bez kontrol na vnitřních hranicích nezbytná. Pomáhá včas odhalit hrozby, podporuje legální překračování hranic a umožňuje volný pohyb v rámci EU.
Výzvy EU v oblasti řízení migrace vyvolaly značný vývoj v politice správy hranic. Patří sem například vytvoření nástrojů a agentur, jako je Schengenský informační systém, Vízový informační systém, Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) nebo systém registrace vstupu a výstupu na vnějších hranicích schengenského prostoru.
Vízová politika Schengenského prostoru
Vízová politika schengenského prostoru je stanovena Evropskou unií a vztahuje se na schengenský prostor a další členské státy EU kromě Irska. Vízová politika umožňuje státním příslušníkům některých zemí vstoupit do schengenského prostoru letecky, po zemi nebo po moři bez víza pro pobyty do 90 dnů během 180denního období. Státní příslušníci zemí jednotného trhu EU jsou nejen osvobozeni od vízové povinnosti, ale jsou ze zákona oprávněni vstupovat a pobývat v ostatních členských zemích.
Směrnice 2004/38/ES definuje právo na volný pohyb občanů Evropského hospodářského prostoru (EHP), který zahrnuje Evropskou unii (EU) a tři členy Evropského sdružení volného obchodu (ESVO), Island, Norsko a Lichtenštejnsko. Státní příslušníci všech států jednotného trhu EU, kteří jsou držiteli platného cestovního pasu, pasového průkazu nebo občanského průkazu, mohou vzájemně vstupovat, pobývat a pracovat na území dalšího členského států bez víza.
Jako občané třetích zemí bez vízové povinnosti můžete pobývat na území států, které uplatňují společnou vízovou politiku, maximálně 90 dnů v jakémkoliv období 180 dnů. Den vstupu je považován za první den pobytu a den odjezdu za poslední den pobytu. Můžete tak pobývat a svobodně se pohybovat po zemích, které uplatňují společnou vízovou politiku. Jsou to všechny země schengenského prostoru.
Pokud jste občané třetích zemí, které jsou od vízové povinnosti pro krátkodobé pobyty osvobozeny, a pokud vám skončí platnost dlouhodobého víza nebo povolení k pobytu, můžete na území schengenských států pobývat bez víza ještě po dobu maximálně 90 dnů během každých 180 dnů. Až poté musíte schengenský prostor opustit. Pokud v České republice pobýváte na povolení k pobytu nebo dlouhodobé vízum, vždy u sebe musíte mít při cestování v rámci schengenského prostoru platný cestovní doklad, a zároveň platný průkaz o povolení k pobytu (nebo vízum v pase).
Schengenská víza jsou akceptována,[20] ale cestující, kteří potřebují vízum pro vstup do schengenského prostoru, potřebují vícevstupové vízum pro návštěvu Andorry, protože vstup do Andorry znamená opuštění schengenského prostoru,[21] a opětovný vstup do Francie nebo Španělska se považuje za nový vstup do Schengenu.
Do ostatních členských států Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru (Irsko a Kypr) budete muset předložit platný průkaz totožnosti nebo cestovní pas. Ve vážných a odůvodněných případech vám může země Evropské unie odepřít vstup na své území (při porušování veřejného pořádku, ohrožení veřejné bezpečnosti nebo zdraví).
Pokud ztratíte cestovní doklad, obraťte se na nejbližší zastupitelský úřad země, která váš cestovní doklad vydala. Zde vám vystaví náhradní cestovní doklad za účelem návratu.
Vstupní razítko do schengenského prostoru vydané na letišti v Mnichově
Irsko a Schengenský prostor
Všechny státy EU jsou součástí Schengenu s výjimkou Irska, které si vyjednalo výjimku, a Kypru, které k němu má přistoupit v budoucnu. Odmítly se podílet na všech aspektech schengenské spolupráce a vyjednaly si výjimku, že mohou nadále provádět kontroly na svých hranicích.
Do ostatních členských států Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru (Irsko a Kypr) budete muset předložit platný průkaz totožnosti nebo cestovní pas.
Rozpočet EU zajišťuje, aby Evropa zůstala demokratickou, mírovou, prosperující a konkurenceschopnou velmocí. Evropská unie jej používá k financování priorit a velkých projektů, které by většina jednotlivých zemí EU nemohla financovat sama. Výhody vyplývající z členství v EU výrazně přesahují výši příspěvků zemí do rozpočtu EU. Všechny členské státy mají prospěch z toho, že jsou součástí jednotného trhu, a také ze sdíleného přístupu ke společným výzvám v oblasti migrace, terorismu a změny klimatu. Konkrétní přínosy představují lepší dopravní infrastrukturu, modernizované a digitalizované veřejné služby a špičkovou lékařskou péči.
Finanční příspěvky členských států do rozpočtu EU jsou rozděleny spravedlivě. Čím větší má daná země ekonomiku, tím více přispívá a naopak. Rozpočet EU není o tom, kolik kdo dává nebo kolik kdo dostává - jedná se o kolektivní příspěvek k tomu, aby se Evropa a svět staly lepším místem pro nás všechny.
Zanechat komentář