Matějská pouť je zábavním fenoménem, který v Česku svou historií nemá obdoby. Podnik s více než čtyřsetletou tradicí, pořádaný od druhé poloviny 60. let Václavem Kočkou starším, má pověst neškodné lidové zábavy. Splněný dětský sen, který provětrá peněženky rodičů. To je Matějská pouť na pražském Výstavišti v Holešovicích.
V obrovském lunaparku naleznete pouťové stálice i moderní atrakce pro adrenalinové šílence. Návštěvníci se mohou těšit na zhruba 115 atrakcí z České republiky, Nizozemí, Německa a dalších evropských zemí. Mezi tradiční stanoviště už po generace patří horská dráha, obří ruské kolo, strašidelný zámek, veliký řetízkový kolotoč, staročeská lochneska nebo dům smíchu a chybět nebudou ani letos. Kdo na ni nebyl, neví, o čem je Matějská pouť. Česká horská dráha sem patří snad odjakživa. A současní rodiče by skoro přísahali, že vypadá stejně jako před dvaceti lety. Už tenkrát budila hrůzu a respekt, především svým „zastaralým“ vzezřením.
První zmínky o tradiční pražské Matějské pouti se datují už do roku 1595. Zahajovala pouťovou sezonu ve městě a dodnes je se startem 24. února, na sv. Matěje, první jarní poutí v celé Evropě. Stánky a kolotoče nejprve stály u kostela na Hanspaulce v Praze 6, jak se nároky na prostor zvětšovaly, přesouvaly se dále na Vítězné náměstí do Dejvic a na Hradčanskou. Od roku 1960 se konala v různých pražských lokalitách, nejdále dokonce až Modřanech, než v roce 1963 definitivně zakotvila v areálu holešovického výstaviště, toho času Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (odtud ten Julda Fulda - pozn. aut.).
Původně křesťanská pouť konaná už od roku 1595 se nejpozději ve druhé polovině 20. století změnila v čistě světský podnik. Matějská včera a dnes: Cukrovou vatu, vůni klobás a medvěd rvoucí se s pozdějším majitelem Discolandu Ivanem Jonákem obohacovaly od 60. let první autodromy a také tzv. Auto Pista, tedy autíčka drnčící dokola po dřevěných fošnách pobitých kovovými vodiči.
Holandské atrakce na Matějské pouti
Před 24 lety vstoupily na Matějskou pouť do té doby nevídané holandské atrakce. S jistotou zvýšily atraktivitu pouti pro dospělé a teenagery, kteří touží po adrenalinových zážitcích. Také v roce 2018 nebudou chybět pouťové hity jako 70metrová houpačka nebo volný pád z 90 metrů. Oproti tomu jsou tradiční střelnice, autodromy a nafukovací atrakce ideálním místem pro zklidnění tepu.
V roce 1993 vjela se zpožděním revoluce, nejprve v podobě obřích, extrémně adrenalinových centrifug. A tzv. „Holandské atrakce“ jsou tahákem Matějské pouti dodnes, stejně jako je do Prahy dodnes přiváží stále stejná parta nizozemských rodin. Hans (vlevo) a Johan (vpravo) si od Kočkových pronajímají plochy Výstaviště, které kromě svých vlastních atrakcí plní za poplatek horskými drahami či strašidelnými hrady svých krajanů.
Hans de Voer a Johan Ordelmati jsou blahobytní časní šedesátníci, které byste podle jejich vzezření, gest a osobního fluida zařadili přibližně tam, kam patří - tzn. Na Matějské žijí v ne úplně malém městečku tvořeném zaparkovanými „mobilheimy“, jejichž velikost předčí většinu chat v Posázaví. „Dáte si něco k pití?“ zeptal se nás Hans za zvuků nenávistného prskotu obligátní čivavy trůnící na umělých prsou jeho ruské paní.
V roce 1992 jsme na cestě z Budapešti, kam už jsme jezdili předtím, cestovali přes Prahu, a někdo se zmínil, že se na zdejším výstavišti koná velká tradiční pouť. Spousta lidí, klobás, dobrého piva i hezkých holek. A že prý to tu vede nějaký Kočka. Naprosto bez problémů, to bychom tu nebyli už 29. sezónu. Starý pan Kočka je skvělý člověk, prakticky takový náš druhý táta. Výborná je i jeho dcera. O Matějské se spolu vždycky domluvíme k oboustranné spokojenosti. On nám pronajme plochu a energie, a my přivezeme ty nejlepší atrakce v Evropě.
Hansova horská dráha nahání hrůzu už z dálky. Češi jsou fajn, rádi se chodí bavit a mají rádi život. Máme je rádi. A Češky jsou krásné, co vám budu povídat… Trávíme tu posledních 28 let každý rok dva měsíce, to je už dohromady skoro pět let, kus života. Matějská je první velkou poutí sezóny v rámci celé Evropy a trvá dva měsíce, kdy můžeme být na jednom místě, a ne se každý týden stěhovat do jiného města. Na atrakce tam chodí nejvíc lidí, a to nejen těch mladých.
Po Evropě jezdil s lunaparky a cirkusy už můj prapraděda. Nemáme žádné další koníčky, není na to čas, náš koníček je lunapark. Nepotřebujeme chodit na fotbal, do kina nebo na osm hodin do kanceláře. Je ale rozdíl mezi cirkusy a lunaparkem. Cirkus je hobby, lunapark je byznys.
V Česku je řada známých cirkusáckých a světských rodin, jako jsou třeba právě Kočkovi, Berouskovi a další. Myslím, že v Holandsku může být takových kočovných rodin zhruba tisíc, za ty roky se s mnohými z nich dobře známe. Jasně, když jsme byli malí, jezdili jsme taky. Dneska tady máme sedm dětí do dvanácti let a pár starších. S sebou pro ně vozíme i školu s učitelkou.
Světský průmysl a výroba atrakcí
Existuje na to celé rozvinuté průmyslové odvětví, v jehož rámci pracují stovky designerů, inženýrů a konstruktérů, kteří dávají nové atrakce dohromady. Stále platí, že čím extrémnější zážitek, tím přitažlivější, a tímhle směrem se to celé ubírá. Máme tu sedmdesátimetrovou houpačku, velký katapult, řetízkový kolotoč padesát metrů nad zemí, horskou dráhu Mouse, vodní atrakce a samozřejmě také „ruské“ kolo.
Tady to obvykle balíme dva dny, v Nizozemsku to na týdenních akcích musíme stihnout za den. Vozíme s sebou velký jeřáb, bez toho by to nešlo. Transport obecně stojí hodně peněz, protože velká část toho, co převážíme, je nadměrný náklad. Máme v tom všechny svoje peníze, byznys se nesmí zastavit. Což se stalo při covidu a bylo to pro nás velmi nepříjemné. Stejně jako jiní podnikatelé máme úvěry u bank, a když atrakce nevydělávají, je to problém.
Máme tady věci, které jsou staré dvacet i pětadvacet let. V zásadě to nejsou složité mechanismy, musíte se o ně ale pečlivě starat, což vzhledem k bezpečnostním předpisům ani jinak nejde. Máme tu každou chvíli nějakou kontrolu. Atrakce prohlížíme každý den před zahájením provozu a jednou za rok je potřeba udělat velkou generálku, kdy se vymění klíčová ozubená kola, ložiska, řemeny, hydraulické hadice, revidují se namáhané spoje...
Na Matějské samozřejmě nemůže chybět ani klasický „řetízák“. Většina majitelů atrakcí, které zde vidíte, pochází z města Apeldoorn. Náš svět se moc nemění, a ta práce je velmi podobná dnes jako třeba již před padesáti lety. Musíte to mít v srdci, ale nestěžujeme si. Náš život je prostě takový.
Nizozemské tradice a zvyky
Holandské zvyky jsou mým evergreenem. Vyprávět o nich bych mohla hodiny v kuse a témat by nejspíš neubývalo. Spoustě z nich jsem se věnovala v článcích o konkrétních tradicích spojených s událostmi v průběhu roku, jako je Koningsdag nebo Vánoce.
Jaké typické zvyky a tradice vás tedy v Nizozemsku jistě neminou? U narozeninách oslav vás Holanďané překvapí hned po příchodu na oslavu. Pokud tedy nejdete na oslavu lidí s typickou „westlandskou“ mentalitou, se kterými já mám bohaté zkušenosti. Jejich společenské kruhy jsou velmi uzavřené a žádného vetřelce k sobě nepustí. Nemusíte se tedy bát, že by se na takové oslavě, kde v podstatě nikoho neznáte, s vámi někdo obtěžoval bavit. Dalším narozeninovým zvykem je, že oslavenec přinese například do práce dort pro všechny kolegy. V naší zemi je obvyklé, že oslavenec dárky dostává od ostatních, zveme ho/ji na drink, kávu či oběd, nebo dostane různé dárky. V Nizozemsku je to tak, že oslavenec musí dávat „dárky“ ostatním.
Dalším typickým zvykem, kterého si můžete všimnout při procházce po městě je vyvěšování vlajek na znamení úspěšného zakončení střední školy. Jakmile dítě úspěšně zakončí střední školu, vyvěsí se vlajky. Jak jinak, že. Ale tentokrát to není jen obyčejná vlajka. Holanďani milují kalendáře a zapisování schůzek. Spontánní návštěvy se tu prostě nenosí. Schůzku si musíte pečlivě domluvit, naplánovat a zapsat na dny a klidně i týdny dopředu. Holanďani jsou vytížení lidé a rádi si ve svých schůzkách udržují pořádek. Klasikou je také kalendář pověšený na dveře na záchodě, kam se zapisují narozeniny všech známých. Máte tak jistotu, že na nikoho nezapomenete.
Holanďané jezdí na kolech. Všude a za každého počasí. A na svých cestách používají různé typy kol. Jasně, že se na kole dostanete všude je už nad slunce jasné. Co ale, když už to nejste jen vy, ale máte u sebe i svoje miniaturní kopie? I na to Holanďani mysleli. Na kole do hospody? No jasně, jak jinak. Ale určitě ne s vaším novým kolem. Na hospodské výlety bylo vynalezeno speciální kolo „kroegfiets,“ a to je kolo, které už toho mnoho zažilo. Takové kolo pořídite za pár eur na marktplaats a vyvezete ho vždy, když jedete za svými kamarády do hospody. Jednoduše proto, že kromě toho, že z kola můžete jednoduše spadnout, může vám ho v noci taky někdo ukrást.
Holandská kuchyně je pojem sám o sobě. Ona totiž v podstatě neexistuje. Holanďani nejsou žádní gurmáni a jejich stravovací návyky to plně potvrzují. Představím vám ve zkratce hlavní znaky holandské kuchyně. V Nizozemsku není zvykem jíst teplé obědy. Holanďani si většinou oběd odbydou velice rychle a postačí jim k tomu chléb se sýrem, aby se mohli rychle zase vrátit ke své práci. Večeře je pak teplá a většinou na přípravu velmi jednoduchá. Oblíbeným kombem je maso-zelenina-brambory. Holanďani jí přezdívají AVGčko - aardappelen-vlees-groente.
Další tradicí je taky takzvaný „vrijdagborrel.“ V pátek po práci se všichni kolegové sejdou a dají si v nejbližší hospodě pár drinků na utužení pracovních vztahů. Často je páteční večírek přímo organizován samotnou firmou. Pokud jste někdy zašli s Holanďany na pivo nebo večeři, jistě už jste o aplikaci Tikkie slyšeli. Lekker makkelijk! Holanďané svá okna téměř nezakrývají. Většina oken je bez záclon nebo závěsů. Pokud se někde závěsy vyskytnou, v drtivé většině případů budou roztažené. Vyvětrat se v ledovém větru je holandským národním sportem. Jít v zimě a ve větru na pláž je pro Holanďany oblíbenou kratochvílí. Novoroční tradicí je skočit v plavkách na Nový rok do ledového Severního moře. Tato událost se oficiálně pořádá v několika městech.
K Silvestru a vlastně celé zimní době neodmyslitelně patří Oliebollen, kobližky bez náplně, které se štědře posypají cukrem. Jestli jste je ještě nezkusili, zkuste, nebudete litovat. I k narození dítěte se vážou tradiční zvyky. Jedním z mých nejoblíbenějších holandských zvyků je posílání přáníček. Přání se posílají při každé příležitosti, kterou si dovedete představit.
Zanechat komentář