Cestovní Náhrady a Zákonné Požadavky v České Republice

Správně vyplacené cestovní náhrady jsou důležité nejenom pro zaměstnavatele a samotné zaměstnance, ale je potřeba si uvědomit, že cestovní náhrady následně můžou podléhat kontrole jak ze strany finančního úřadu tak také inspektorátu práce.

Podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“), vzniká zaměstnavateli povinnost svému zaměstnanci za určitých podmínek vyplácet cestovní náhrady.

Úplné znění zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, se změnami provedenými zákonem č. 44/1994 Sb. a zákonem č.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1.

Pracovní cesta se podle ZP rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním.

Místo Výkonu Práce a Pravidelné Pracoviště

Jednou ze základních podmínek správného vyčíslení nároku zaměstnance na cestovní náhrady je určení pravidelného pracoviště a místa výkonu práce. Tyto dva pojmy vymezené zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "ZP"), jsou v praxi občas chybně vykládány nebo zaměňovány.

Místo Výkonu Práce

V každé pracovní smlouvě musí být sjednáno místo výkonu práce, popř. více míst výkonu práce. Místo výkonu práce je dle ustanovení § 34 odst. 1 zákona 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jako „zákoník práce“) podstatnou náležitostí každé pracovní smlouvy.

Jedná se o místo, ve kterém zaměstnanec pro zaměstnavatele bude vykonávat sjednanou práci. Jako místo výkonu práce může být sjednána konkrétní adresa (např. sídlo zaměstnavatele), ale ZP nezakazuje sjednat jako místo výkonu práce také širší území nebo více míst.

Zákoník práce však účastníky pracovněprávních vztahů nijak v této oblasti neomezuje a umožňuje sjednat místo výkonu práce v podstatě jakkoliv, a dokonce umožňuje sjednat i více míst výkonu práce zaměstnance.

Místo výkonu práce tak může být v pracovní smlouvě sjednáno velmi široce, např. jako celá Česká republika, anebo celý kraj, příp. může naopak být sjednáno i velmi úzce konkrétní adresou. Rovněž může být sjednáno více míst výkonu práce, např. Praha a Olomouc.

Pokud zaměstnanec vyjede ze služebních důvodů mimo toto sjednané místo výkonu práce, je na pracovní cestě (§ 42 ZP) s nárokem na cestovní náhrady. Mimo místo výkonu práce lze zaměstnance vyslat pouze s jeho souhlasem.

Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Vzhledem k tomu, že se zaměstnanec v pracovní smlouvě zavázal vykonávat práci ve sjednaném místě výkonu práce, musí mít zaměstnavatel při vyslání zaměstnance na pracovní cestu (tj. mimo sjednané místo výkonu práce) jeho souhlas.

Zaměstnanec se na pracovní cestě podvoluje rozhodování zaměstnavatele i na jiných místech, než bylo původně sjednané místo výkonu práce. A právě z toho důvodu zákoník práce vyžaduje souhlas zaměstnance s tím, že bude práci vykonávat také v jiném (zaměstnavatelem určeném) místě.

Povinnost uskutečnit pracovní cestu v případě udělení souhlasu však neplatí absolutně. Zákoník práce v § 240 stanoví několik výjimek, kdy zaměstnavatel musí žádat zaměstnance o opakovaný souhlas před každou pracovní cestou.

Ustanovení § 106 ZP zaručuje zaměstnanci právo na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a umožňuje zaměstnanci odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví. Pokud jsou tyto podmínky naplněny, nelze odmítnutí odjezdu na pracovní cestu a souvisejícího výkonu práce jako nesplnění pracovních povinností.

Je to zaměstnavatel, kdo v mezích stanovených pracovní smlouvou a ostatními pracovněprávními předpisy určuje všechny okolnosti konkrétního výkonu práce zaměstnancem. To platí i za situace, že mezi smluvními stranami pracovněprávního vztahu je dohodnuto více míst výkonu práce. (z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn.

Pravidelné Pracoviště

Naproti tomu pravidelné pracoviště pro účely poskytování cestovních náhrad povinnou náležitostí pracovní smlouvy není. Pravidelné pracoviště je termín, který se používá výhradně pro účely poskytování cestovních náhrad. Související podmínky jsou stanoveny v § 34a ZP. Při cestách mimo pravidelné pracoviště vzniká zaměstnanci nárok na cestovní náhrady.

V ZP je uvedeno, že pokud není v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště pro účely poskytování cestovních náhrad, platí zásada, že pravidelným pracovištěm je místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě.

Pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad ale nesmí být sjednáno šířeji než jedna obec.

V případě, že v pracovní smlouvě není sjednáno pravidelné pracoviště a místo výkonu práce je sjednáno v širším rozsahu než jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají pracovní cesty zaměstnance (viz příklad).

Zákoník práce nezakazuje, aby se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodli na pravidelném pracovišti v místě bydliště zaměstnance. Pokud však v případě takového ujednání zaměstnanec z pracovních důvodů opustí místo svého bydliště, má nárok na cestovní náhrady.

Sjednání pravidelného pracoviště není povinné, ale pokud je v pracovní smlouvě dohodnuto, má pro účely poskytování cestovních náhrad přednost před místem výkonu práce. Dohodu o pravidelném pracovišti nelze nahradit úpravou ve vnitřním předpisu. Tato dohoda musí být uzavřena individuálně s každým zaměstnancem - a to pouze v pracovní smlouvě.

Ve vazbě na sjednané pravidelné pracoviště platí následující pravidla:

• Není-li v pracovní smlouvě pravidelné pracoviště dohodnuto, je pravidelným pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě (viz příklad).
• Pokud je v pracovní smlouvě pravidelné pracoviště dohodnuto, má pro účely poskytování cestovních náhrad přednost před místem výkonu práce.
• Pravidelné pracoviště pro účely poskytování cestovních náhrad nemůže být sjednáno v širším rozsahu než je jedna obec.
• V případě, že v pracovní smlouvě není sjednáno pravidelné pracoviště a místo výkonu práce je sjednáno v širším rozsahu než jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají pracovní cesty zaměstnance (viz příklad).

Sjednané místo pravidelného pracoviště nelze jednostranně měnit (pouze na základě dohody smluvních stran). Zaměstnavatelé i zaměstnanci by měli sjednání místa výkonu práce a také místa pravidelného pracoviště věnovat potřebnou pozornost a domýšlet, jaký vliv bude mít toto ujednání na výši nároku zaměstnance na cestovní náhrady.

Kdy Vzniká Nárok na Cestovní Náhrady?

Zaměstnanec má nárok na výplatu cestovních náhrad, pokud je zaměstnavatelem vyslán mimo místo výkonu práce a také při vyslání mimo své pravidelné pracoviště. Oba tyto případy jsou totiž vymezeny v § 152 ZP, ve kterém je uveden taxativní výčet případů, kdy zaměstnanci vzniká nárok na poskytnutí cestovních náhrad podle ZP.

Dle ustanovení § 152 zákoníku práce se cestovními výdaji, za které přísluší zaměstnanci cestovní náhrady, rozumí pracovní cesta dle ustanovení § 42 zákoníku práce, ale i cesta mimo pravidelné pracoviště a další.

Cestou mimo pravidelné pracoviště tedy bude i cesta do druhého místa výkonu práce, pokud je v pracovní smlouvě sjednáno více míst výkonu práce, příp. i cesta mimo pravidelné pracoviště do jiných provozoven v rámci republiky nebo kraje, pokud je místo výkonu práce sjednáno jako celá republika či kraj.

Pravidelné pracoviště nesmí být sjednáno šířeji než území jedné obce, avšak může být logicky sjednáno úžeji, např. jako konkrétní adresa. V tomto případě pak náleží zaměstnanci cestovní náhrady i při pohybu v rámci obce, např. na poštu, do banky apod.

Pokud je pravidelným pracovištěm konkrétní adresa v rámci obce, avšak místo výkonu práce bude sjednáno šířeji, např. obec, budou tyto cesty posuzovány jako cesty mimo pravidelné pracoviště.

Kdy Nevzniká Nárok na Cestovní Náhrady?

Zaměstnanec nemá nárok na cestovní náhrady, pokud příslušná cesta nesouvisí s plněním jeho pracovních úkolů a povinností. Jedná se např. o cesty z místa bydliště do zaměstnání a zpět, neboť tyto cesty jsou soukromou záležitostí zaměstnanců.

Za výkon práce se nepovažuje ani doba, po kterou si zaměstnanec zvyšuje kvalifikaci. Pokud zaměstnavatel v těchto případech uhradí zaměstnanci např. vzniklé jízdní výdaje, vyplacená částka podléhá dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a současně také vstupuje do vyměřovacích základů pro odvod zákonného pojistného.

Typy Cestovních Náhrad

Dle ustanovení § 152 zákoníku práce se cestovními výdaji, za které přísluší zaměstnanci cestovní náhrady, rozumí pracovní cesta dle ustanovení § 42 zákoníku práce, ale i cesta mimo pravidelné pracoviště a další.

Cestovní náhrady dle ustanovení § 156 odst. 2 zákoníku práce jako pracovní cesta. Zaměstnanci tedy náleží veškeré náhrady nákladů jako při pracovní cestě, tj. jízdních výdajů, výdajů za ubytování, zvýšených stravovacích výdajů a nutných vedlejších výdajů.

• Náhrada jízdních výdajů: Náhrada jízdních výdajů za použití místní hromadné dopravy v souladu s určenými podmínkami pracovní cesty přísluší zaměstnanci v prokázané výši.
• Náhrada výdajů za ubytování: Náhrada výdajů za ubytování (§ 162 zákoníku práce) přísluší zaměstnanci v prokázané výši.
• Stravné: Stravné (§ 163 zákoníku práce) přísluší zaměstnanci za každý kalendářní den pracovní cesty.
• Náhrada nutných vedlejších výdajů: Náhrada nutných vedlejších výdajů (§ 164 zákoníku práce) přísluší zaměstnanci v prokázané výši.

Příklady pro lepší pochopení

Příklad 1: Cesta do pobočky

Se zaměstnancem je sjednáno jako místo výkonu práce město Brno a jako pravidelné pracoviště adresa sídla firmy. Je zaměstnanec na pracovní cestě, když jede vykonat práci do jiné pobočky zaměstnavatele umístěné v jiné části Brna?

Pracovní cesta je podle § 42 ZP cesta za účelem výkonu práce, pokud tento výkon práce je prováděn mimo sjednané místo výkonu práce. Z tohoto pohledu tak zaměstnanec na pracovní cestě není. Přesto mu podle § 152 písm. b) ZP přísluší veškeré cestovní náhrady, tj. jak náhrada jízdních výdajů, tak i stravné. Důvodem je to, že vykonával práci mimo pravidelné pracoviště a podle § 156 odst. 2 ZP se pro účely cestovních náhrad za pracovní cestu považuje i cesta mimo pravidelné pracoviště.

Příklad 2: Místo výkonu práce sjednáno šířeji než obec

Firma se sídlem v Olomouci a provozuje vnitrostátní dopravu na území celé České republiky. Vzhledem k tomu je s řidiči v pracovních smlouvách sjednáno místo výkonu práce Česká republika. Pravidelné pracoviště s nimi sjednáno není. Cestovní náhrady těmto zaměstnancům nevyplácí. Postupuje správně?

Zaměstnanci přísluší náhrada cestovních výdajů nejen při pracovní cestě definované v § 42 ZP, tj. při cestě za účelem výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce, ale ve smyslu ustanovení § 156 odst. 2 a § 152 písm. b) ZP také při cestě mimo pravidelné pracoviště. Pokud není se zaměstnancem v pracovní smlouvě pravidelné pracoviště sjednáno, je podle § 34a ZP tímto místem sjednané místo výkonu práce.

Je-li ale místo výkonu práce sjednáno šířeji než obec, je pravidelným pracovištěm pro účely cestovních náhrad obec nejčastějších začátků cest za účelem výkonu práce. V uvedeném případě tak je nutno zjistit, kde nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce, a pokud to bylo např. v místě jeho bydliště, je pravidelným pracovištěm tohoto zaměstnance obec jeho bydliště.

Příklad 3: Dvě obce jako místa výkonu práce

Zaměstnanec má v pracovní smlouvě dvě místa výkonu práce (Brno a Praha), bydliště má v Praze, sídlo zaměstnavatele je v Brně. Pravidelné pracoviště není nikde stanoveno, v pracovní smlouvě jsou jen uvedená místa výkonu práce. Má tento zaměstnanec nárok na cestovní náhrady, pokud jede z bydliště v Praze do Brna, či z pražské pobočky společnosti do brněnského ústředí?

V uvedeném případě je nutno postupovat podle § 34a ZP, podle kterého je pro účely cestovních náhrad pravidelným pracovištěm obec, ve které tomuto zaměstnanci nejčastěji začínají pracovní cesty. To se musí zjistit z dokumentace u zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že zaměstnanec bydlí v Praze, je velmi pravděpodobné, že mu nejčastěji začínají pracovní cesty v Praze a podle uvedeného ustanovení zákoníku práce tak pro účely cestovních náhrad bude pravidelným pracovištěm Praha.

Příklad 4: Pravidelné pracoviště sídlo zaměstnavatele, místo výkonu práce na dálku bydliště

Zaměstnanec má v pracovní smlouvě jako místo výkonu práce a pravidelné pracoviště sjednáno sídlo zaměstnavatele. V dohodě o práci na dálku má jako místo výkonu práce na dálku sjednáno bydliště. Přísluší mu cestovní náhrady při cestách do sídla zaměstnavatele, kam zaměstnanec při práci na dálku pravidelně nebo občas dojíždí? Přísluší zaměstnanci za dobu výkonu práce doma stravné?

Cestovní náhrady zaměstnanci v zásadě nepřísluší při cestě mezi bydlištěm nebo místem pobytu zaměstnance a pravidelným pracovištěm, tzn., že v uvedeném případě zaměstnanci při cestách do sídla firmy (pravidelné pracoviště zaměstnance sjednané v pracovní smlouvě) cestovní náhrady nepřísluší. Výjimkou jsou cesty podle § 152 písm. c) ZP. Stravné za dobu výkonu práce doma v uvedeném případě zaměstnanci přísluší, protože vykonává práci v bydlišti, které není jeho pravidelným pracovištěm (viz § 163 odst. 6 ZP).

Příklad 5: Místo výkonu práce na dálku bydliště a chata

Zaměstnanec má v pracovní smlouvě jako místo výkonu práce sjednánu obec, ve které je sídlo zaměstnavatele i bydliště zaměstnance, tato obec je podle § 34a ZP i pravidelným pracovištěm zaměstnance. V dohodě o práci na dálku má jako místo výkonu práce na dálku sjednáno bydliště a svou chatu v jiné obci. Přísluší mu cestovní náhrady při výkonu práce v bydlišti nebo na chatě?

Cestovní náhrady přísluší zaměstnanci vždy při pracovní cestě, kterou je i cesta k výkonu práce mimo pravidelné pracoviště. Protože v uvedeném případě je pro účely cestovních náhrad pravidelným pracovištěm obec, ve které má zaměstnanec bydliště, tak mu při výkonu práce v bydlišti žádné cestovní náhrady nepřísluší. Pokud ale bude vykonávat práci na chatě, která je v jiné obci, než která je pravidelným pracovištěm zaměstnance, bude zaměstnanec na pracovní cestě, při níž mu budou příslušet všechny druhy cestovních náhrad (jízdní výdaje, stravné...) za celou dobu trvání této pracovní cesty, tj. prakticky od odjezdu zaměstnance z bydliště až do návratu do bydliště.

Příklad 6: Účast na webináři v bydlišti zaměstnance

Pracovnice byla přihlášena na školení formou webináře, přičemž ho bude sledovat ve svém bydlišti. Pravidelné pracoviště má v sídle zaměstnavatele, které je v jiné obci, než je její bydliště. Je účast na webináři pracovní cestou a náleží jí za dobu jeho trvání stravné?

Účast na školení za účelem prohloubení kvalifikace, kterým může být i webinář, je podle § 230 ZP výkonem práce. Jestliže je takový výkon práce prováděn mimo pravidelné pracoviště, jde jednoznačně o pracovní cestu. Není-li bydliště (byt) pravidelným pracovištěm zaměstnance, jedná se o vyslání zaměstnance k výkonu práce do bydliště a podle § 163 odst. 6 ZP zaměstnanci přísluší stravné za dobu cesty z pracoviště do bydliště (bytu) a zpět a za dobu výkonu práce v bydlišti. Bude-li tedy tato pracovní cesta či webinář trvat alespoň 5 hodin, přísluší uvedené pracovnici stravné. Jízdní výdaje za případnou cestu ze sídla zaměstnavatele do bydliště a zpět jí nepřísluší.

Příklad 7: Školení v sobotu

Zaměstnanec byl v sobotu na školení za účelem prohloubení kvalifikace. Přísluší mu cestovní náhrady?

Podle § 230 ZP je zaměstnanec povinen prohlubovat si svou kvalifikaci k výkonu sjednané práce. Za prohloubení kvalifikace se považuje její průběžné doplňování, kterým se nemění její podstata a které umožňuje zaměstnanci výkon sjednané práce (za prohlubování kvalifikace se považuje také její udržování a obnovování). Účastí zaměstnance na takovém školení je splněna první podmínka uvedená v definici pracovní cesty (jde o cestu za účelem výkonu práce), a pokud se předmětné školení uskutečňuje jinde, než je sjednané místo výkonu práce nebo pravidelné pracoviště zaměstnance, příp. mimo rozvrh směn v místě pravidelného pracoviště, jde o cestu, při níž zaměstnanci zcela jednoznačně přísluší cestovní náhrady [viz § 152 písm. a) a b), příp. c) ZP].

Příklad 8: Cestovní náhrady při práci přesčas

Zaměstnanec byl v sobotu, mimo svou pracovní dobu, na svém pracovišti a vykonával tak práci přesčas. Přísluší mu kromě mzdového příplatku také cestovní náhrady?

Podle ustanovení § 78 odst. 1 písm. i) ZP je prací přesčas práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem, a to mimo rozvrh směn zaměstnance, tj. mimo jeho pracovní dobu. Podle § 93 odst. 1 zákoníku práce pak lze práci přesčas konat jen výjimečně. Z toho tedy vyplývá, že práce přesčas je, stejně jako jakákoliv jiná práce zaměstnance mimo jeho pracovní dobu, mimořádným výkonem práce a cesta k výkonu takové práce mimo rozvrh směn je tedy také cestou mimořádnou.

Mimořádné cesty k výkonu práce mimo rozvrh směn, byť do místa pravidelného pracoviště, tj. cesty uvedené v § 152 písm. c) ZP, jsou podle § 156 odst. 2 ZP pro účely cestovních náhrad považovány za pracovní cesty. Vzniknou-li tedy zaměstnanci v souvislosti s cestou k výkonu práce mimo rozvrh směn příslušné výdaje, přísluší mu veškeré druhy cestovních náhrad za celou dobu takovéto pracovní cesty (vč. doby výkonu práce), tj. jak náhrada jízdních výdajů, stravné, tak i další druhy cestovních náhrad.

Příklad 9: Mimořádný výkon práce v třísměnném provozu

Zaměstnanci pracující v týdenním třísměnném provozu mají stanovenu pracovní dobu takto: pro denní směny od 6.00 do 14.00 hod., pro odpolední směny od 14.00 do 22.00 hod., pro noční směny od 22.00 do 6.00 hod. Občas zaměstnanci mimo svou směnu odpracují v sobotu navíc denní směnu. Jde o práci přesčas. Mají podle § 152 písm. c) ZP při této práci přesčas v sobotu také nárok na náhradu jízdních výdajů za cestu do práce i z práce domů?

Podle § 152 písm. c) ZP přísluší zaměstnanci náhrada cestovních výdajů, které mu vznikly při cestě na pravidelné pracoviště k výkonu práce mimo rozvrh směn. Vzhledem k tomu, že podle § 156 odst. 2 ZP je také tato cesta považována pro účely cestovních náhrad za pracovní cestu, přísluší mu náhrada všech druhů cestovních náhrad, tj. nejen náhrada jízdních výdajů, ale podle doby trvání příslušné cesty i stravné. Pokud tedy zaměstnanec pojede z rozhodnutí zaměstnavatele v sobotu na mimořádnou ranní směnu (mimo rámec jeho harmonogramu směn), přísluší mu za tuto mimořádnou cestu do práce náhrada jízdních výdajů a za dobu od odchodu z místa bydliště do návratu do místa bydliště po této směně stravné.

Důsledky špatně sjednaného místa výkonu práce

Zaměstnavatelé a rovněž zaměstnanci by měli věnovat patřičnou pozornost místu výkonu práce sjednaného v pracovní smlouvě, neboť toto má zásadní vliv pro budoucí výkon práce.

U zaměstnavatele, který má více provozoven a u kterého reálně hrozí, že bude potřebovat zaměstnance mezi jednotlivými provozovnami různě přesouvat, je vhodné, aby měl místo výkonu práce svých zaměstnanců sjednáno široce, případně dokonce sjednáno více míst výkonu práce.

Zaměstnavatel v tomto případě nemusí zaměstnance převádět na jinou práci dle ustanovení § 43 zákoníku práce, zejména, když je k tomuto třeba souhlasu zaměstnance a ani nemusí zaměstnance případně vysílat na pracovní cestu, pokud potřebuje daného zaměstnance např. jako výpomoc nebo náhradu v jiné provozovně.

Stejně tak zaměstnanec, který má sjednáno místo výkonu práce široce, by měl být při podpisu pracovní smlouvy na pozoru a případně se dotazovat, za jakým účelem je místo výkonu práce sjednáno široce. Pokud zaměstnanec s tímto není výslovně srozuměn, např. s ohledem na povahu práce, mohl by být v budoucnosti nemile překvapen, že bude např. muset dočasně vypomáhat v jiné provozovně zaměstnavatele v jiném kraji. V tomto případě by totiž nebyl ani nutný souhlas zaměstnance, neboť se jedná o výkon práce v rámci sjednaného místa výkonu práce, ke které se zaměstnanec zavázal v pracovní smlouvě.

Neposkytnutí cestovních náhrad

Neposkytnutí příslušných náhrad zaměstnanci je považováno za přestupek na úseku náhrad dle ustanovení § 14 zákona 251/2005 Sb., o inspekci práce. Zaměstnavateli v případě porušování právních předpisů ohledně náhrad zaměstnancům v souvislosti s výkonem práce hrozí pokuta ve výši až 200 000 Kč.

Doporučení

Zaměstnavateli, ale i zaměstnancům doporučujeme věnovat zvýšenou pozornost sjednání místa výkonu práce v pracovní smlouvě, přičemž se rovněž doporučuje sjednat i místo pravidelného pracoviště zaměstnance pro účely poskytování cestovních náhrad ze strany zaměstnavatele.

Sjednání místa výkonu práce není zákoníkem práce nijak omezeno a bude tedy záležet na potřebách zaměstnavatele a rovněž na přístupu zaměstnance, který by měl rovněž být obezřetný.

Při výkonu práce v rámci sjednaného místa výkonu práce nemusí zaměstnavatel zaměstnance převádět na jinou práci dle ustanovení § 43 zákoníku práce a ani vysílat na pracovní cesty.

Místo pravidelného pracoviště může být sjednáno nejšíře jako jedna obec, přičemž zaměstnanci náleží stejné cestovní náhrady při cestě mimo pravidelné pracoviště jako při pracovní cestě (tj. cestě mimo sjednané místo výkonu práce).

Toto ustanovení má zjevně zamezit možnému obcházení zákona ze strany těch zaměstnavatelů, kteří schválně sjednávají místo výkonu práce široce s vidinou, že zaměstnanci následně nebudou náležet žádné cestovní náhrady při jeho cestách v rámci výkonu práce.

Mgr. Radek Salajka, LL.M., advokát Mgr.