Česko se pyšní jednou z nejhustších a nejlépe značených sítí turistických tras na světě. Málokdo si však uvědomuje, kolik práce a péče za těmito barevnými značkami stojí. Turistické značení je nepostradatelnou součástí české krajiny a dělá z Česka ráj pro pěší turistiku. Díky pečlivé práci značkařů se můžeme spolehnout, že nás barevné pruhy bezpečně dovedou k cíli.
Společně s Českou republikou patříme ke světové špičce, protože máme jednu z nejdokonalejších a nejhustších sítí turistického značení nejen v Evropě, ale i ve světě. A není to rozhodně náhodou. „U nás se turisté v systému skvěle orientují, což se líbí i jinde. Oslovují nás proto některé turistické kluby ze zahraničí, že by rády zakoupily licenci a přešly na náš způsob značek.
Věděli jste, že Slovensko má více než 15 500 km značených turistických tras pro pěší turistiku? Kromě více než 15 500 km značených pěších tras má Slovensko také téměř 500 km značených tras pro lyžařskou turistiku. Způsob značení je téměř shodný jako v Česku. Liší se pouze tím, že vzdálenosti jsou uváděny v časových údajích s přesností na čtvrt hodiny, nikoliv v kilometrech.
Historie turistického značení
Tradice značených turistických tras sahá v Česku až do konce 19. století. V Rakousku a Švýcarsku (v Alpách a Durynském lese) vznikala síť cest značených pásovým značením již v 19. století; začátkem 19. století kratší trasy značené tvarovým značením a v polovině 19. Na Slovensku první cesty značily Sitnianský klub (Szitnya club, založený cca 1860 v Banské Štiavnici) a Uherský karpatský spolek (Magyarországi Kárpátegyesület - MKE, založený 1873), k němuž se Sitnianský klub roku 1882 připojil.
První značka byla vyznačena v roce 1889 Klubem českých turistů (KČT) na trase z Berouna ke Karlštejnu. První slovenská trasa byla vyznačena roku 1874 Sitnianským klubem, první české trasy byly vyznačeny Pohorskou jednotou Radhošť kolem roku 1884 a Klubem českých turistů roku 1889.
Jako první česká značená trasa s pásovým značením byla červená ze Štěchovic ke Svatojánským proudům, kterou vyznačilo 11. května 1889 hned následující rok po založení Klubu českých turistů (1888) označovací družstvo pod vedením arch. Pasovského na území dnes zaplaveném štěchovickou přehradní nádrží. V tomtéž roce byla vyznačena druhá červená značka, z Berouna přes Svatý Jan pod Skalou na Karlštejn, která existuje doposud a je částí dnešní trasy trasy č. 0001, a značky z Řevnic na Babku a Skalku (dnes značené modře a zeleně) a z Holoubkova na Rač (dnes nazývaný Radeč).
Původní pásové značky byly větší než dnes. Střední červený pruh měl šířku 10 cm a lemovaly jej bílé pruhy o šířce po 4 cm. Později začaly být některé trasy značeny i modře a v roce 1916 se začalo značit i zeleně a žlutě.
Klub českých turistů
O turistické značení se dodnes stará Klub českých turistů (KČT). Po vzniku Československa byl Uherský karpatský spolek v roce 1918 na dva roky zakázán, jeho majetek byl zabaven a bylo zakázáno používat německé a maďarské zeměpisné názvy. Klub českých turistů, založený roku 1888, rozšířil svou činnost už v posledním desetiletí 19. století i na Slovensko a v krátké době se zdvojnásobil počet jeho členů z 5 tisíc na 10 tisíc.
Klub Československých turistů na přelomu let 1920 a 1921 převzal budování a značení turistických stezek v Tatrách (kromě Belianských Tater, které na základě dohody ze 17. 4. 1921 spravoval Karpathenverein), na ostatním území Slovenska a v Podkarpatské Rusi. Dosavadní nejednotné značení barevnými pásy (UKS a TST) nebo dvojpásy (UKS v okolí Sitna) nahradilo značení pásovou značkou.
Postupně začala být uplatňována jednotná metodika značení, vypracovaná generálním značkařem KČST B. Leedererem, navazující na pokyny z let 1889-1891. Schvalovací řízení a turistické názvosloví včetně nápisů na orientačních tabulkách upravovalo nařízení ministerstva.
V roce 1923 začaly být na Slovensku plánovány a značeny dálkové turistické trasy, například Štefánikova stezka z Radhošti do Brezové pod Bradlom a cesta Ludevíta Štúra z Trenčína přes Vršatecké Podhradie do Žiliny. Ačkoliv KČST zavedl v roce 1921 jednotnou pásovou značku, ještě nebyly ustálené základní barvy.
Období druhé světové války a období let 1950-1954 však znamenalo pro systém značení krizi - nebyla prováděna obnova značení a systém byl silně narušen. Dne 8. 22. dubna 1958 vydal ÚV ČSTV Směrnici o jednotném značení turistických tras v Československu (zveřejněno v Úředním listu v částce č. 60/1958). Těmito opatřeními byl zajištěn ze státních prostředků na tělovýchovu stálý příjem, z nějž bylo možné platit materiál a dobrovolným značkařům cestovné. Systém se podařilo obnovit. Postupně byla síť značených cest rozšiřována a systém doplněn ještě směrovkami a nástěnnými mapami.
Ve dnech 10.-11. prosince 1960 rozhodl v Praze aktiv předsedů značkařských komisí o přečíslování turistických tras v celém Československu. Nový systém evidenčního číslování měl odstranit dosavadní závislost na územním členění státu. Systém navrhl předseda západoslovenské komise značení Juraj Szomolányi.
Federalizace Československa v roce 1969 měla za následek vznik národních organizací Český svaz turistiky a Slovenský zväz turistiky, v jejichž rámci pracovaly dosavadní značkařské komise s nezměněnými kompetencemi, kromě toho vznikla federální značkařská komise se sídlem v Praze, v níž byli po třech členech zastoupeni čeští a slovenští značkaři. Oba svazy se dohodly na tom, že školení instruktorů značení se budou konat celostátně a že si budou instruktory navzájem uznávat a že zůstanou platit jednotná pravidla značení.
V roce 1990 se Klub českých turistů osamostatnil (obnovil) pod původním názvem. Na Slovensku byl téhož roku založen Klub slovenských turistů, který se prohlásil za pokračovatele KSTL a KČST a zároveň převzal agendu SOT ČSZTV. Vznikla koordinační rada Federace českých a slovenských turistů a při ní federální komise značení s paritním zastoupením.
Finanční náklady na značení cest jsou od r. 1997 hrazeny z rozpočtu odboru Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Klub českých turistů má několik smluv s Ministerstvem životního prostředí ČR a se správami některých chráněných území o turistickém značení v chráněných územích. Tyto smlouvy souvisí se zákazem veřejnosti vstupovat v těchto územích mimo značené trasy.
Nejvyšším orgánem KČT pro tuto činnost je Rada značení ÚV KČT, která metodicky a finančně řídí krajské (regionální) sekce začleněné do krajských organizací KČT. KČT je členem Evropské asociace turistických klubů.
Typy turistického značení
Značka, ať už v přírodě nebo na mapách, je symbol, jehož cílem je poskytnout turistům informace o směru cesty, vzdálenostech, průchodnosti terénu, místech zájmu či dalších důležitých údajích. Při turistice se nejčastěji setkáváme s pásovými značkami, ale existují i další typy značení, jako jsou šipky, koncové značky, místní značení, prameny, zříceniny nebo naučné stezky.
Turistické značky mají jednotný obdélníkový tvar s barevným pruhem uprostřed a dvěma bílými okraji. Turistické značky obnovují dobrovolníci, kteří každý rok projdou stovky kilometrů tras a ručně přemalují staré nebo poškozené značky. Tento proces se provádí přibližně jednou za tři roky. Na první pohled může systém značení působit složitě, ale ve skutečnosti je velmi logický.
Pěší trasy jsou značeny pásovými značkami, které se skládají ze tří vodorovných pásů. Prostřední pás, který určuje barvu značené trasy, je červený, modrý, zelený nebo žlutý. Oba krajní pásy jsou bílé a značku zviditelňují. V ostrých lomech cesty nebo při jejím odbočení na jinou komunikaci je pásová značka doplněna na šipku. Na společném úseku několika značených tras se používá vícebarevná značka, pro místní trasy je někdy použito místní značky. Na koncích značených tras najdete koncovou značku a různé krátké významové odbočky jsou značeny speciálními značkami odbočka k vrcholu nebo vyhlídce, ke zřícenině hradu, ke studánce a k jinému zajímavému objektu. Tzv.
Ve městech, vesnicích, na křižovatkách s jinou značenou trasou a na dalších turisticky významných místech je malované značení doplněno tabulkami a směrovkami. Z tabulky se dozvíte název místa, popř. Horní řádek uvádí koncový cíl a na každém rozcestí se jeho název na každém rozcestí stále opakuje.
Barvy turistických značek
Položili jste si někdy otázku, co jednotlivé barvy na turistických značkách vlastně znamenají? Je důležité si uvědomit, že barva turistických značek neurčuje náročnost trasy!
- Červená - hlavní, dálkové trasy (např. hřebenovky, hlavní turistické stezky)
- Modrá - regionálně důležité trasy
- Zelená - kratší místní trasy
- Žlutá - spojovací nebo přístupové trasy, zkratky
Lidé si často myslí, že barva souvisí s náročností trasy. Obecně lze říci, že jednotlivé barvy lze přiřadit k trasám různých délek a určení, ale neplatí to vždy. V minulosti se totiž používala jen červená a až postupně se přidávaly další.
Červená barva je vždycky výrazná, upozorňující na nějaké riziko. Typické je to u dopravních značek. Ty turistické červenou barvou upozorňují jak na délku trasy (kterou si ovšem každý může přizpůsobit vlastním potřebám), tak na náročnost, tedy terén a převýšení.
Pokud chcete lépe poznat konkrétní oblast, vyplatí se držet se zelené, neboť to jsou místní trasy. Většinou nejsou ani příliš dlouhé, ani příliš náročné. Žlutě značené jsou krátké trasy, spojky nebo zkratky, ale i ty jsou terénem vedené tak, aby se pokud možno vyhýbaly frekventovaným silnicím a nabídly poutníkovi zajímavé objekty či výhledy.
O dálkových trasách už byla zmínka výše, přesto se u nich ještě zastavme. V zásadě jde o tři trasy známé jako E3, E6, a E10. E3 začíná v Santiagu de Compostela a do Česka vstupuje přechodem Schirnding-Pomezí. Následně prochází Krušnými horami do Jizerek, Lužických hor a ke Krkonošům. Odtud se přesouvá do Polska, odkud se posléze vrací zpět v masivu Kralického Sněžníku a pokračuje na Slovensko. Trasa E10 podle Klubu českých turistů začíná na Kap Arkona na Rujáně a skrz Německo pokračuje k Varnsdorfu, projde Českým středohořím a přes Prahu a Brdy pokračuje do jižních Čech, kde Česko opustí na hraničním přechodu ve Studánkách.
Spoléhat jen na barvy je poněkud ošidné. Vždycky je dobré mít po ruce mapu, ať už v některé z aplikací, nebo papírovou klasiku.
Nejčastější pásové značení končí (tzv. koncová značka) nikoliv obdélníkem, ale bíle ohraničeným čtvercem. Značené jsou i odbočky k pramenům (čtvercové s piktogramem studánky), hradům (čtvercová s piktogramem hradů, která vypadá jako písmeno L) či vrcholu (čtvercová s piktogramem trojúhelníku mířícího špičkou nahoru jako hora). Ty nebývají delší než 1 km.
Naučné stezky
Kromě turistických tras můžeme na Slovensku najít i naučné stezky, které jsou označeny speciální značkou. Naučné stezky v ČR jsou turistické trasy, které spojují přírodu s poznáním a vzděláním. Po cestě jsou rozmístěny informační tabule, které návštěvníky seznamují s historií, geologií, faunou či flórou dané oblasti. Naučné turistické značky se značí zeleným šikmým pruhem na bílém čtverci.
Stezky mohou vést chráněnými krajinnými oblastmi, kolem historických památek nebo přírodními rezervacemi. Některé jsou interaktivní a určené speciálně pro děti, například s hádankami či úkoly.
V Národním parku Nízké Tatry najdeme například Naučnou stezku Demänovská dolina. Ta začíná u Mikulášské chaty, měří 13 km a vede přes Vrbické pleso až k horní hranici lesa. Během cesty se turisté dozvědí více o fauně, flóře, koloběhu vody v přírodě, ale také o historii hornictví, salašnictví a Slovenském národním povstání.
Jednou z nich je Naučná stezka Hrebienok, která začíná ve Starém Smokovci (část Hrebienok), měří 4 km a má 9 zastávek. Tato stezka poskytuje informace o historii Hrebienku, vzniku tatranských dolin a složení žulového podloží. Další zastávky informují o tatranských lesích, Studeném potoce a vegetačních stupních. Stezka končí u Rainerovy útulny, odkud vede krásná cesta k vodopádům Studeného potoka.
Značení cyklotras
V České republice se používají dva základní druhy značení - silniční a terénní. Převažuje silniční značení, které se používá na většině značených cyklotras. Značky mají žlutou pokladovou barvu a jsou označeny symbolem kola. Trasy jsou značeny čísly nebo logy a mohou být doplněny i piktogramy.
Silniční značení se zde mění na terénní. Trasa č. Návěst vyznačuje vedení trasy č. Změna typu značení.
Značené trasy vždy vedou z jednoho místa do druhého a netvoří okruhy. Začátek a konec trasy je označen koncovou značkou, a rozcestí je vyznačeno vždy pomocí směrových tabulí IS19. Při jízdě po značených trasách je dobré mít představu, kam chceme dojet, naplánovat si cestu a zjistit, jaké trasy můžeme využít. Osvědčený způsob je trasu si naplánovat na internetové mapě mapy.cz a mapu i itinerář si můžeme vytisknout, nebo exportovat do GPS. Vždy je ale vhodné mít sebou na trase i tištěnou mapu (nejlépe vydanou KČT, kde jsou aktuální značené trasy). Pokud narazíme při jízdě na trasu označenou tabulkami IS21 a nemáme sebou mapu ani GPS, musíme jet po trase do následujícího rozcestí, kde se zorientujeme a dozvíme se, kam která trasa vede.
Jedno a dvoumístnými čísly jsou vyznačeny dálkové národní trasy. Trasa č. Trasa č. Trasa č. Trasa č. Trasa č. Trasa č. Trasa č. Tyto značky se používají pro vyznačení evropských cyklistických tras EuroVelo a tematických tras jako jsou např. Pokud vedou logované trasy po číslovaných trasách, používá se logo spolu s číslem trasy na směrové tabuli IS19, nebo návěstích IS20. Na směrových tabulkách IS21 se logo neuvádí a je na nich jen číslo trasy. Pak se má za to, že logovaná trasa vede v souběhu s číslovanou trasou až do následujícího rozcestí.
Příklad: evropská trasa EV4 vede po národní trase č. Trasy zaměřené na nějaký tematický okruh se značí logy. V některých místech, kde je cyklisty potřeba informovat o možných nebezpečích se používají varovné tabule. Pro informování cyklistů o kulturních a turistických cílech na trase se používají na značkách smluvené piktogramy. Jsou to značky vycházející z pěšího značení s tím rozdílem, že značky jsou na žlutém podkladu. Používají se stejně jako pěší značení. Na rozcestích jsou směrovky a trasa je vyznačena pásovým značením se žlutými vodícími pruhy.
Značení lyžařských tras
Značení lyžařských tras se v podstatě neliší od značení tras pěších, používá se stejných druhů značek, stejné tabulky i směrovky, zachovávají se i jejich rozměry. Odlišná je pouze barva krajních pásů značek, která je oranžová. Vnitřní pás pak může být červený, modrý, zelený nebo bílý.
Kdo se stará o turistické značky? Role značkaře
Klub českých turistů se stará na území celé České republiky o údržbu značení více než 43 000 km pěších a lyžařských turistických tras, na kterých je instalováno přes 67 000 směrovek a tabulek. Našich 1750 dobrovolníků musí během tří let projít všechny trasy (tj. každý rok třetinu), obnovit na nich všechny značky, případně doplnit chybějící, prořezat porost kolem nich, aby byly dobře vidět, zkontrolovat všechny směrovky na trasách a ty poškozené nebo ukradené navrhnout k výměně a doplnění.
„Našich 1750 dobrovolníků musí během tří let projít všechny trasy, tedy každý rok třetinu. Musí také zkontrolovat všechny směrovky a ty poškozené nebo ukradené navrhnout k výměně a doplnění. „Není to tak, jak si hodně lidí myslí; že jdete s barvou a opravujete jen ty značky, které jsou špatné. Malování je asi jen půlka práce, druhá je dřevorubectví.
„Jelikož je značení hodně závislé na počasí a poté i na volném čase značkaře, je výhodnější vytvořit dvojici třeba s rodinným příslušníkem. U dvou samostatných značkařů je domluva vždy o něco složitější.
Podmínkou pro dosažení kvalifikace zaškoleného značkaře je účast na vyznačkování nejméně 10 km značených tras pod vedením vedoucího značkaře nebo instruktora značení.
Značkařská skupina je vybavena dřevěným nosičem barev, štětci, škrabkou na kůru, drátěným kartáčem, šablonami (podle kterých se malují značky), pilkou a zahradnickými nůžkami.
Finanční náklady na značení cest jsou od r. 1997 hrazeny z rozpočtu odboru Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Klub českých turistů má několik smluv s Ministerstvem životního prostředí ČR a se správami některých chráněných území o turistickém značení v chráněných územích. Tyto smlouvy souvisí se zákazem veřejnosti vstupovat v těchto územích mimo značené trasy.
Turistické mapy
Bez ohledu na to, zda se chystáte na lehkou turistiku, vysokohorskou túru nebo naučnou stezku, mapy jsou nepostradatelným pomocníkem při plánování výletu. Značené turistické trasy jsou vyznačovány v turistických mapách, někdy i v plánech měst nebo v automapách. Edice turistických map KČT od roku 2000 mívají na zadní (textové) straně mapy uvedenu podrobnou kilometráž značených cest seřazenou podle jejich čísel.
Mapa obsahuje legendu, která vysvětluje všechny značky. Trasy jsou na mapě označeny stejnými barvami jako v terénu, což usnadňuje orientaci.
Každá pěší turistická trasa KČT má přiděleno čtyřmístné číslo - číslicí 0 začínají červené značky, číslicí 1 nebo 2 modré, číslicemi 3, 4 nebo 5 zelené, číslicemi 6 nebo 7 žluté, číslicemi 8 a 9 zvláštní druhy značení. Číslování tras O nynějším systému číslování tras rozhodl ve dnech 10.-11. prosince 1960 v Praze aktiv předsedů značkařských komisí. Systém navrhl předseda západoslovenské komise značení Juraj Szomolányi. Pro pěší a lyžařské trasy navrhl čtyřmístné číslo, kde první dvojčíslí udává vedoucí barvu (červená, modrá, zelená, žlutá) a územní příslušnost (např.
Nejznámější turistické trasy v Česku
Dechberoucí výhledy, panenskou přírodu i zajímavá zákoutí a památky nabízejí nejkrásnější tuzemské turistické trasy. Nabádají například k výstupu na Praděd, nejvyšší vrchol Jeseníků a zároveň nejznámější horský symbol Moravy a Slezska. Je magicky přitažlivý a krásný. Výstup zvládnou i příležitostní turisté. Kopec samotný je plochý. Pod kaplí svaté Hedviky ve Vrbně pod Pradědem-Vidlích začíná 5,5 kilometru dlouhá modře značená trasa k chatě Švýcárna. Odtud se jde hřebenovou magistrálou na Praděd, což je trasa dlouhá 9 kilometrů s 800 metrovým převýšením. Se vstupem na Medvědskou hornatinu se začnou odkrývat panoramata horských hřebenů.
Nejdelší turistická trasa v Česku je Stezka Českem, která vede napříč celou republikou. Má dvě hlavní větve: severní (1 051 km) a jižní (1 048 km). Obě začínají a končí na hranicích - severní vede od nejzápadnějšího bodu ČR (Královský kámen) k nejvýchodnějšímu (Bukovec), zatímco jižní prochází více vnitrozemím. Trasa vede přes hory, lesy, národní parky i historická města a je inspirována dálkovými pochody jako Pacific Crest Trail v USA.
Nejznámější turistická trasa v Česku je Cesta česko-polského přátelství v Krkonoších. Tato hřebenová stezka měří přibližně 28 km a vede po hranici mezi Českem a Polskem od Pomezních bud k Špindlerově boudě. Trasa nabízí úchvatné výhledy na Krkonoše a prochází kolem ikonických míst, jako jsou Sněžka (1 602 m n. m.), Luční bouda nebo Obří důl. Stezka je oblíbená mezi turisty z obou zemí a je sjízdná i v zimě na skialpech. Díky své popularitě je jednou z nejfrekventovanějších hřebenových tras v Česku.
Nejznámější organizovaný turistický a dálkový pochod v České republice je Pochod Praha - Prčice, jehož historie sahá do roku 1966. Pořadatelem je odbor KČT Praha - Prčice, který vznikl roku 1991 z řad dosavadních pořadatelů pochodu (z výboru turistiky MV ČSTV Praha, pozn. Pochod se obvykle koná třetí květnovou sobotu. Letošní, již 56. ročník se uskutečnil 20. května. Tradičně se na túru vydávají desítky tisíc účastníků. „Loni to bylo 17 508 startujících,“ uvádí v sekci Historie web pochodu.
Jak se stát dobrovolníkem a podílet se na značení tras?
Klub českých turistů pravidelně pořádá školení pro nové dobrovolníky. Pokud máte zájem se zapojit do údržby a obnovy turistických značek, neváhejte se na KČT obrátit. Samotná práce na značkách má svá jasně daná pravidla.
Zanechat komentář