Cestovní ruch a životní prostředí: Dopady a udržitelný rozvoj

Cestovní ruch představuje v současné době významnou součást ekonomik hospodářsky vyspělých zemí. Pro jeho rozvoj jsou rozhodující tři základní podmínky - bezpečnost v dané destinaci, dostatečný fond volného času obyvatelstva a přiměřené disponibilní důchody.

Rozvoj cestovního ruchu je podporován řadou faktorů, které souvisejí s růstem počtu obyvatelstva naší planety, se zlepšováním jejich zdravotního stavu a se zvyšováním vzdělanosti, díky níž lidé postupně překonávají jazykové bariéry a jsou podněcováni k poznání nových míst, kultur a k prožití neobvyklých zážitků.

Podnětem pro rozvoj cestovního ruchu je i postupující globalizace, spojená se soustřeďováním lidí do velkých aglomerací, s rozšiřováním moderních technologií, které umožňují bezproblémovou komunikaci a rychlé překonání vzdáleností. V hierarchii potřeb člověka se cestovní ruch postupně přesunuje z potřeb luxusních a zbytných do potřeb běžných, které jsou nedílnou součástí spokojeného života.

Vezmeme-li v úvahu, že cestovní ruch má multiplikační efekt na rozvoj národního hospodářství, zvyšuje zaměstnanost v regionech a stává se důležitým faktorem rozvoje oblastí, pochopíme mnohonásobné zvýšení významu cestovního ruchu.

Budoucí rozvoj cestovního ruchu je v centru zájmu řady institucí na celém světě. Světová organizace cestovního ruchu (UNWTO) zpracovala na základě analýz jeho vývoje prognózu rozvoje cestovního ruchu do roku 2020.

Podle uvedených údajů se předpokládá do roku 2020 další růst cestovního ruchu, který má v roce 2010 dosáhnout 1 006,4 milionů příjezdů a v roce 2020 dokonce 1 561,1 milionů příjezdů. V porovnání s rokem 2000 se tedy v roce 2020 odhaduje více než dvojnásobné zvýšení příjezdů v rámci mezinárodního cestovního ruchu.

Na základě dosavadního vývoje tempa růstu cestovního ruchu v jednotlivých regionech se očekává největší rozmach v oblasti východní Asie a Tichomoří. Tento region by měl v počtech příjezdů v roce 2020 předstihnout Ameriku, kde tempo růstu mezinárodního cestovního ruchu bude v období let 2000-2020 nižší. Podobný vývoj zaznamená i Afrika, Střední východ a jižní Asie.

Očekává se, že Evropa si udrží své prvenství v absolutním počtu příjezdů, ale společně s Amerikou vykáže podstatné snížení tempa růstu. Vývoj mezinárodního cestovního ruchu je ovlivňován řadou faktorů. Jde o faktory demografické, ekonomické, politické a ekologické.

V souvislosti s ekologickými vlivy je nutné připomenout klimatické změny, jako např. globální oteplování, skleníkový efekt, ubývání ledovců. Pravidelné záplavy, lesní požáry nebo nepříznivé povětrnostní podmínky mohou v krátké době odsoudit i některá tradiční oblíbená střediska cestovního ruchu k postupnému zániku.

Reakcí na celosvětové zpomalení ekonomického růstu v roce 2009 je v současnosti pokles mezinárodních příjezdů. Vedle prognózy rozvoje cestovního ruchu do roku 2020 vytyčila UNWTO i strategii jeho dalšího rozvoje, reagující na nové trendy.

Lze ji shrnout do následujících bodů1:

• tvorba nových a diverzifikovaných produktů služeb,
• zahrnutí obcí do procesu plánování i konečného výkonu služeb,
• rozvoj partnerského vztahu mezi úřady a poskytovateli služeb,
• tvorba hodnot,
• investice do životního prostředí,
• eliminace amatérismu,
• přístup k turistům jako k hostům,
• cílený marketing a propagace.

Naznačený přístup k dalšímu rozvoji cestovního ruchu podtrhuje snahu o jeho systematický plánovitý rozvoj, podložený výzkumem trhu s přihlédnutím k ochraně životního prostředí. Je zde zdůrazněna nutnost spolupráce úřadů s podnikateli a obcemi, s cílem rozšíření cestovního ruchu i mimo tradiční destinace, které jsou v současné době přetížené.

Značný důraz je kladen na pracovníky v cestovním ruchu, na jejich profesionalitu a kvalifikaci, která může do značné míry ovlivnit výslednou kvalitu poskytovaných služeb.

Dopady cestovního ruchu na životní prostředí

Prestižní studie Uhlíková stopa globálního cestovního ruchu (The carbon footprint of global tourism, 2018) konstatuje ve svých závěrech, že poznávání a cestování je aktivita, která sice rozšiřuje náš rozhled, ale škodí naší planetě. Podle výsledků studie turismus představuje kolem osmi procent všech emisí oxidu uhličitého. To je třikrát více, než se původně předpokládalo, přičemž emise oxidu uhličitého rostly čtyřikrát rychleji než v období mezi lety 2009 a 2013.

Zvláště masový turismus klade vysoké nároky na spotřebu energie a vody, žádá si výstavbu nejen dalších náročných budov, ale také dopravní infrastruktury. Turismus devastuje unikátní, ale poměrně lehce zranitelné části přírody, potlačuje nebo dokonce ničí vegetaci, ruší, omezuje a poškozuje živočichy a mnohde nepřímo vyvolává erozi půdy. Významně se podílí na znečištění vod i na produkci množství komunálního odpadu.

Především masová turistika má i v České republice na životní prostředí velmi negativní dopady. Rekreace a turistika patří nepochybně mezi podstatné funkce, které chráněná území, včetně národních parků, mají. Zvláště naše národní parky a některé lokality v chráněných krajinných oblastech či některé maloplošné rezervace mimo velkoplošná chráněná území rozhodně nemají problém s návštěvností, ba právě naopak.

Turistické a rekreační využívání většiny národních parků či chráněných krajinných oblastí má u nás velmi dlouhou tradici. Organizovaná turistika v českých zemích dokonce fakticky začala na území dnešního Krkonošského národního parku.

Správy národních parků či chráněných krajinných oblastí nejsou a nemohou být čímsi na způsob turistických či cestovních kanceláří. Nicméně spolupráce správ a turistických organizací a institucí, promyšlené usměrňování turistických a rekreačních aktivit k minimalizaci negativních dopadů na přírodu a podpora tzv.

Udržitelný rozvoj cestovního ruchu

Turismus se však může podílet na ochraně životního prostředí, a to v případě, je-li systémově a moderně řízen. Lidé, kteří se cestovním ruchem živí si dříve či později jistě uvědomí, že kvalitní prostředí a zdravá příroda je jistým zdrojem jejich živobytí, že je lákadlem pro návštěvníky.

Část prostředků, které cestovní ruch vyprodukuje, je však třeba poctivě vracet do ochrany přírody, ale i do ochrany kulturních, duchovních a historických památek v tom kterém území (Evropská úmluva o krajině). Na začátku 90. let vznikla na půdě Federace přírodních a národních parků v Evropě široká diskuse s partnery z oblasti cestovního ruchu a na jejím základě byla formulována Evropská charta udržitelné turistiky v chráněných územích (www.eco-tour.org), která je v souladu s principy Agendy 21.

Cesta k udržitelnější turistice vede, zdá se, ve dvou paralelních proudech. Trendově „ekologizovat“ se může a musí masová turistika, a to prostřednictvím vylepšování ekologických standardů a promyšleného plánování či marketingu na různých úrovních rozhodování.

Nejšetrnější varianty turistiky, které nejen nemusí životní prostředí, biologickou i kulturní diverzitu poškozovat, ale naopak mohou pro ně být přínosem, představuje především alternativní turistika. To je turistika šetrná, měkká, a proto rozptýlená. Skutečně šetrná turistika vyžaduje radikální změnu přístupu. Šetrná turistika rekreanty a cestovatele spíš rozptyluje, než koncentruje.

Mezinárodní nevládní organizace Federace evropských národních a přírodních parků (Federation of Nature and National Parks of Europe - FNNPE), která později přijala jméno EUROPARC Federation (zastoupeno MŽP, AOPK i všemi čtyřmi NP), se jako jednou ze svých nejvýznamnějších agend dlouhodobě zabývá problematikou tzv. udržitelného turismu v chráněných územích. V roce 2009 za tím účelem přijala tzv. Evropskou chartu pro udržitelný turismus v chráněných územích (European Charter for Sustainable Tourism). Jedná se o praktický nástroj pomáhající správcům chráněných území v Evropě průběžně zlepšovat udržitelný rozvoj a turismus.

Zároveň však bere ohled na místní podmínky, komunitu a existující turistickou infrastrukturu. V rámci tohoto procesu se iniciuje plánování udržitelného rozvoje turismu společně se všemi zainteresovanými stranami.

Ministerstvo životního prostředí se účastní mezirezortní debaty nad analýzou stavu cestovního ruchu v České republice a nad aktuálními tématy cestovního ruchu v České republice. Podílí se skrze svoji účast v pracovní skupině zřízené MMR na přípravě Koncepce rozvoje cestovního ruchu v České republice. Také jednání s vedením agentury Czech Tourism, nastavené v loňském roce, přinesla řadu shod a pochopení v potřebě komunikovat.

Je nutné cestovní ruch řídit a usměrňovat tak, aby z něj měli benefity místní i správci území, tedy v našem vnímání zvláště správy národních parků. Turisté umožňují kvalitnější život i pro místní, ať už kulturní nabídkou, restauracemi nebo třeba udržením venkovského obchodu.

V roce 2010 byla poradou vedení MŽP projednána a schválena Strategie rozvoje národních parků. V materiálu se, mimo jiné, píše, že: „Cestovní ruch a rekreační aktivity musí být v národních parcích regulovány tak, aby cenné území nepoškozovaly. Se změnou životního stylu, vzrůstající životní úrovní a kupní silou obyvatel ale rostou přímo úměrně i požadavky na rozsah, kvalitu a intenzitu služeb.

Přírodní hodnoty jsou proto v národních parcích na některých místech podstatně ohrožovány intenzivním turistickým a rekreačním zatížením (výstavba vleků, lanovek, sjezdovek, bikeparků, nových hotelů, penzionů, apartmánových bytů a parkovišť ve volné krajině, eroze způsobená intenzivním sešlapáváním terénu apod.). Velkým problémem se v poslední době stala jízda motorovými vozidly v terénu mimo silnice či místní komunikace.

V zimním období jsou to především skútry, během roku pak jízda motocyklů či motorových čtyřkolek. Správy národních parků nejsou a nebudou komerčními institucemi zabývajícími se cestovním ruchem. Důležitá je však spolupráce správ národních parků a těchto institucí a promyšlené usměrňování rekreačních aktivit tak, aby nedocházelo k negativním dopadům na přírodu a krajinu.

Potřebná je i podpora tzv. Materiál obsahuje i cíle - maximálně možné snížení negativního vlivu turismu, rekreace a sportovních aktivit na přírodně cenné oblasti, a tím zachování vysokého přírodního potenciálu národních parků pro využívání území „měkkými“ formami rekreace a turismu, dlouhodobě udržitelný rozvoj cestovního ruchu a turismu nepoškozující a dlouhodobě neohrožující přírodu a krajinu, podpora rozvoje k přírodě šetrných forem cestovního ruchu na území národních parků, efektivnější využívání turismu pro prezentaci významu a poslání národních parků v široké turistické veřejnosti, posilování regionálně marketingového významu národních parků.

Významnými preventivními nástroji politiky životního prostředí jsou environmentální vzdělávání, výchova a osvěta a ekologické poradenství. Jejich cílem je rozvoj kompetencí (znalostí, dovedností a postojů) potřebných pro environmentálně odpovědné jednání lidí, tedy takové jednání, které je v dané situaci a možnostech co nejpříznivější pro současný i budoucí stav životního prostředí.

Environmentálně odpovědné jednání je chápáno v osobní, občanské i profesní rovině, dotýká se zacházení s přírodou a přírodními zdroji, spotřebitelského chování a aktivního ovlivňování svého okolí s využitím demokratických procesů a právních prostředků.

Ministerstvo životního prostředí je hlavním garantem EVVO a EP v České republice. Cílem MŽP je zabezpečit dlouhodobé fungování systému EVVO a EP v co nejvyšší kvalitě a zároveň jeho otevřenost novým přístupům a trendům, jak je to popsáno v aktuálním Státním programu EVVO a EP na léta 2016-2025.

Podpora systému je zajišťována především formou legislativních norem a diferenciovaných finančních programů, rozvíjením metodik, informováním a osvětou veřejnosti, komunikací s veřejností nebo podporou funkčních sítí středisek ekologické výchovy a environmentálních poraden. Mezi hlavní priority ochrany přírody patří osvěta a informování veřejnosti, bez jejíhož podpory by nebylo možné ochranu přírody a krajiny účinně a dlouhodobě zajišťovat.

Z řady účinných nástrojů pro komunikaci s veřejností patří investičně i provozně k nejnáročnějším návštěvnická střediska ve zvláště chráněných územích. Potřeba budování návštěvnických středisek v místech s významným přírodním a kulturním dědictvím narůstá s touhou lidí poznávat, cestovat a navštěvovat zajímavé destinace.

Oblasti cenné z hlediska ochrany přírody a krajiny jsou často ekonomicky marginální a cestovní ruch zde představuje významný a někdy i jediný rozvojový potenciál. Potenciál skrývá také tzv. ekologická turistika, kdy si člověk zaplatí prohlídku národního parku s akreditovaným průvodcem. Ten jej zavede i do odlehlých a ostatním nepřístupných míst, zodpovídá však za slušné chování všech členů výpravy. V NP Šumava se takový program jmenuje „Průvodci divočinou“.

Kromě jiného se národní parky a chráněné krajinné oblasti snaží návštěvníky rozptýlit i na méně známá místa chráněných území. V Českém Švýcarsku je ve hře například vytvoření systému, který by návštěvníky informoval o míře zatížení jednotlivých podoblastí NP a umožnil jim lepší plánování návštěvy.

Pomoci můžou i stavby typu stezek v korunách stromů, kam se část turistů přesune s cílem poznat přírodu netradičně. KRNAP se zase snaží popularizovat méně známé lokality. Řešením, jak tomu bývá v jiných složitých problémech, nemůže být jeden nástroj, ale soubor nástrojů.

Nutno však korektně konstatovat, že významná část, respektive odstupňovaně všechna opatření musí být adekvátně finančně pokryta, a to samozřejmě nikoliv jednorázovým příspěvkem, nýbrž průběžně, dlouhodobě. Teprve potom se nepochybně projeví synergické efekty klíčových nástrojů, jako je posílení personálních kapacit strážců přírody, posílení pravomocí strážců přírody, proškolování strážců jednotnou metodikou nejen v oblasti vymáhání dodržování zákona, ale také v průvodcovských technikách ve smyslu vybavit je informacemi směrem k pochopení, že strážce je také rádcem a průvodcem v území, projeví se jistě regulace návštěvnosti, projeví se efekt „vstupného“ i omezování vstupu do vybraných lokalit.

To vše musí být podpořeno inteligentní, moderní, vstřícnou a plošnou mediální kampaní.

Klimatické změny a cestovní ruch

V souvislosti s ekologickými vlivy je nutné připomenout klimatické změny, jako např. globální oteplování, skleníkový efekt, ubývání ledovců. Pravidelné záplavy, lesní požáry nebo nepříznivé povětrnostní podmínky mohou v krátké době odsoudit i některá tradiční oblíbená střediska cestovního ruchu k postupnému zániku.

Podle výsledků průzkumu vlivu cestovního ruchu na klimatické změny respondenti uvedli:

• Doprava (letecká, lodní, automobily) vypouští mnoho emisí, mnoho lidí na jednom místě ničí ekosystémy.
• Turisté znečišťují klima, přírodu a nechovají se jak mají. Cestují dopravními prostředky, což pro klima není dobré. Používají automobily a další prostředky mnoho lidí.
• Nadměrné cestování - letadla, auta, lodě... zvýšený odpad na turistických místech, znehodnocení přírodních a turistických historických míst nadměrnou návštěvností (udupání půdy, rozpadání památek), zvýšená výstavba a tím spojené klčování lesů...
• Letecká doprava výrazným přispěvatelem k emisím skleníkových plynů. Dále dochází k overturismu, tj. ničení přírodních habitatů a ekosystémů nadměrným zásahem člověka, resp. turisty.

Naopak, respondenti se také vyjádřili k pozitivnímu vlivu klimatických změn na cestovní ruch:

• Díky cestovnímu ruchu vznikají CHKO, PR, zlepšuje se infrastruktura, důraz na udržitelnost.
• Prodlužují se sezóny s teplým počasím = delší doba s větším počtem turistů v dané lokalitě =větší výdělek, více turistů v souhrnu.

Dopady klimatických změn na cestovní ruch:

• Přesun teplých pásů od rovníku.
• Bouře, tajfuny, povodně. Vše se odráží na cestování. Člověk nemá chuť trávit dovolenou tam, kde jsou aktuálně bouře, lesní požáry, extrémní sucha, povodně...
• Zničené korálové útesy nebudou dále lákat turisty v takové míře jako ty nepoškozené.
• Nepředvídatelné a extrémní meteorologické jevy jsou riziko, zničené ekosystémy nejsou atraktivní.

Možnosti minimalizace dopadů cestovního ruchu na životní prostředí

Je několik možností, jak minimalizovat dopad cestování na životní prostředí. Prvním způsobem může být využívání místní hromadné dopravy a na delší vzdálenosti vlaků a autobusů.[21] Osobní autodoprava je z hlediska množství emisí skleníkových plynů v turismu druhou nejvýznamnější (po letecké dopravě)[24] a tak je při cestování osobním automobilem optimální jej využít na maximum a případně využít spolujízdu (například platformu BlaBlaCar) nebo autostop.

I v oblasti hotelnictví jsou snahy o větší udržitelnost a podporu šetrného cestovního ruchu. Stále častěji se v ekologicky šetrných hotelech využívají obnovitelné zdroje energie, snižuje se objem odpadů a také se šetrněji využívá pitná voda. Dále hotely nabízí svým hostům možnost, aby využili povlečení nebo ručníky více než jednou.[28] Ekologicky šetrné hotely využívají přírodní a recyklované materiály - stavební materiály, čisticí prostředky, kosmetiku, ložní prádlo, atd.

Dalšími možnostmi udržitelného ubytování na cestách jsou turistické útulny či chaty, které se většinou nacházejí v horách a poskytují místo pro přespání pro turisty. Mohou být i bezplatné či placené. Příkladem jsou útulny v Nízkých Tatrách (např. Útulna Andrejcová, kterou provozuje Občianske Združenie Horské Spoločenstvo[nedostupný zdroj] a zasazuje se o zvelebování okolí a rozvoj turistiky v kraji[33]) nebo horské útulny ve Velké Británii (tzv.

Nelze také opomenout kempování nebo také táboření, které je také udržitelným způsobem ubytování. V České republice je velké množství kempů, kde lze za poplatek přenocovat ve stanu či v karavanu a obytném vozu anebo lze využít například služby bezKempu, která nabízí ubytování (místo na stan či na zaparkování karavanu a obytného vozu) na pozemcích se souhlasem majitelů.[34] Další možností je také spaní pod širým nebem ve volné přírodě, tzv.

Agroturistika je jednou z forem venkovské turistiky, která spočívá v pobytu turistů na farmě a seznámení se s každodenním chodem statku. Pěší turistika: V České republice se nachází velké množství turistických tras a stezek a pěší turistika se u nás těší velké oblibě. Pěší turistika je velmi ekologický způsob turismu a umožňuje poznat místní kultury, památky a přírodu. Cykloturistika je turistika provozovaná na kole.

V České republice je velká síť cyklostezek a cyklotras, například Moravské vinařské stezky, cyklostezka Baťův kanála mnoho dalších. Kanoistika a vodní turistika: Rekreační sjíždění řek na kánoích, kajacích či raftech je v České republice velmi rozšířeným způsobem turismu. Vodáci v letních měsících plují po proudu řeky a nocují většinou v tábořištích okolo řeky. Běh na lyžích je dalším druhem udržitelné turistiky, která umožňuje pohyb po zasněženém území, kde by jinak chůze byla nemožná či náročná. Mohou být také využity sněžnice či skialpové lyže.