Cestovní oltář: Kapesní historie víry a umění

Cestovní oltář, nesoucí v sobě nezapomenutelné okamžiky minulosti, je jako vzácný přítel, jehož každá rýha a oděrka vypráví dojímavý příběh. Každý zářez je pamětí na doby, kdy poutníci hledali víru a dobrodružství, a to vše je zdůrazněno mistrovským zpracováním, které propůjčuje oltáři nejen estetiku, ale i punc doby.

Tento starodávný artefakt je nejen historickým pokladem, ale i vynikajícím dekorativním prvkem.

Příklad cestovního oltáře ze Stavelotu.

Drážďanský triptych: Mistrovské dílo Jana van Eycka

Drážďanský triptych (možno též Drážďanský triptych s Madonou, světci a donátorem) je malý závěsný oltářní triptych od nizozemského malíře Jana van Eycka.

Skládá se z pěti samostatných deskových obrazů: ústřední vnitřní desky a dvou oboustranných křídel. Je signován a datován roku 1437 a nachází se ve stálé sbírce Galerie starých mistrů v Drážďanech, přičemž panely jsou stále usazeny v původních rámech.

Drážďanský triptych od Jana van Eycka.

Jakožto jediný dochovaný triptych připisovaný van Eyckovi a jediný neportrétní obraz signovaný jeho osobním mottem »ALC IXH XAN« (ALS ICH KAN - „Jak umím“ nebo „Jak jsem dovedl“), patří tento mezi jeho stěžejní díla. Opakuje řadu motivů z jeho dřívějších děl a zároveň znamená pokrok v jeho schopnosti zacházet s hloubkou prostoru a zavádí ikonografické prvky mariánského portrétu, které se měly rozšířit ve druhé polovině 15. století.

Popis a význam

Malby na obou vnějších křídlech jsou viditelné teprve tehdy, když je triptych zavřený. Zobrazují Pannu Marii a archanděla Gabriela ve scéně zvěstování namalované technikou en grissaile, díky jejíž monochromní barevnosti postavy vyvolávají dojem, že jsou vyřezané ve dřevě.

Tři vnitřní panely jsou pak zasazeny do chrámového interiéru. Na ústředním vnitřním panelu je vyobrazena sedící Panna Marie a na klíně drží malého Ježíše. Na levém křídle představuje archanděl Michael klečícího donátora, zatímco na pravém stojí svatá Kateřina Alexandrijská a čte modlitební knihu.

Vnitřní panely jsou opticky orámovány dvojitými malovanými bronzovými rámy s nápisy převážně latinského původu. Dílo mohlo být určeno pro soukromou pobožnost, snad jako přenosný oltářní obraz pro stěhujícího se klerika. To, že jsou rámy tak bohatě zdobeny latinskými nápisy, naznačuje, že donátor, jehož totožnost je stále nejasná, byl velmi vzdělaný a kultivovaný.

Historie díla

Drážďanský triptych byl pravděpodobně v polovině až ke konci 15. století ještě v držení rodiny Giustinianů. Je zmíněn v záznamu o koupi vévodou Vincenzem Gonzagou z Mantovy z 10. května 1597 a poté byl v roce 1627 prodán spolu s Gonzagovou sbírkou anglickému králi Karlovi I. Stuartovi, díky čemuž se dostal na území Anglie.

Po Karlově pádu a popravě se obraz ocitl v Paříži a vlastnil jej Eberhard Jabach, kolínský bankéř a obchodník s uměním ve službách Ludvíka XIV. a kardinála Mazarina. Rok po Jabachově smrti v roce 1695 přešel obraz do majetku Saského kurfiřtství a poté se objevil v soupisu drážďanské sbírky z roku 1754, kde byl připisován Albrechtu Dürerovi, až německý historik Aloys Hirt v roce 1830 určil, že jde o van Eyckovo dílo.

Van Eyck podepsal, datoval a doplnil své motto na středovou desku, což bylo zjištěno až po sejmutí rámu při restaurování v polovině 20. století a roku 1959 potvrzeno objevem signatury, která je umístěna spolu s nápisem »IOHANNIS DE EYCK ME FECIT ET C[OM]PLEVIT ANNO D[OMINI] MCCCCXXXVII.ALC IXH XAN« („Jan Van Eyck mě vytvořil a dokončil v roce 1437. Jak jsem dovedl“).

Ikonografie a symbolika

Tři vnitřní desky obsahují typickou sacra conversazione, formu zavedenou v Itálii ve druhé polovině 14. století, kdy svatý patron představuje osobu donátora, obvykle klečícího, intronizovanému „Božstvu nebo Matce Boží“. John Ward se domnívá, že bohatá a složitá ikonografie a symbolický význam, které van Eyck na svých náboženských panelech použil, sloužily ke zdůraznění koexistence, kterou umělec viděl mezi duchovním a hmotným světem.

Podle Jacobse se v díle odráží systém symboliky, když jsou vedle sebe postaveny nebeské a pozemské objekty. Triptych si zachoval původní rámy, které jsou jednak zdobné, jednak slouží k ochraně díla před vnějšími škodlivými vlivy během cestování anebo in situ.

Nápisy a věty v latince mají dvojí účel. Jsou dekorativní, podobně jako okraje středověkých rukopisů, a určují kontext pro obrazový doprovod; van Eyck předpokládal, že divák bude o textu a obrazech uvažovat ve shodě.

Mariina přítomnost v kostele je symbolická; ona a dítě zabírají prostor, kde by se za normálních okolností nacházel oltář. Stejně jako další dva van Eyckovy pozdní portréty Madony je Marie nerealisticky velká a nepoměrná ke svému okolí.

Svatá Kateřina a archanděl Michael zaujímají pravou a levou stranu triptychu. Jako by stáli buď v bočních lodích, nebo v ambulatoriích, a to několik polí vpředu oproti středovému panelu. Díky použití perspektivy se světci zdají být malí.

Zvěstování na vnějších křídlech

Po zavření triptychu se na vnějších křídlech objeví scéna Zvěstování s archandělem Gabrielem a Marií malovaná en grisaille. Postavy tvoří iluzi sochy, kterou van Eyck ještě umocnil jejich umístěním na osmiboké podstavce. Postavy jsou nasvíceny světlem zleva, což van Eyck často používal k naznačení Boží přítomnosti.

Na vnějších křídlech severských polyptychů z 15. století dominuje nad jakýmkoli jiným námětem událost Zvěstování. Tato tradice pochází z byzantského umění a o její opětovné zpopularizování se velkou měrou zasloužil van Eyck. Spolu s jeho Gentským oltářem je Drážďanský triptych jedním z prvních dochovaných příkladů tohoto trendu a na základě toho je obvykle považován za inovátora motivu, který se od poloviny 15. století stal standardem.

Kunsthistorička Molly Teasdale Smithová se domnívá, že tato praxe odráží tradici zakrývání náboženských obrazů šedou látkou během tehdejšího čtyřiceti šesti denního postního období před Velikonocemi.

Architektura

Vyobrazený chrám je v románském slohu s gotickými prvky. Nad Marií jsou špičaté baldachýny a chrámová loď je úzká, sotva dost široká, aby se do ní vešla. Je obezděna kolonádou spojenou kladím a zakončenou oblými oblouky.

Sloupy jsou z různě růžového, červeného a fialového mramoru. Každý z hlavic je zdoben falešnými řezbami, některé zobrazují vyobrazení dvanácti apoštolů pod malým baldachýnem. Klenba je viditelná v bočních lodích, ale již ne v centrální lodi.

Prostorová hloubka středového panelu znamená pokrok ve van Eyckově technice, zejména ve srovnání s jeho podobným diptychem Zvěstování z roku 1436 nebo panelem van der Paele, které jsou oba poměrně ploché. Stejně jako u van Eyckových dřívějších maleb interiérů není stavba založena na konkrétním místě, ale je představou a idealizovaným útvarem toho, co van Eyck považoval za dokonalý a reprezentativní architektonický prostor.

Náboženská turistika: Od poutí do Svaté země po moderní katedrály

Ačkoliv to tak nevypadá, za tradičními náboženskými cestami, třeba za svatojakubskou poutí do Santiaga de Compostela nebo za poutí na Velehrad, skutečně stojí velmi propracované tvrdé ekonomické uvažování. Pečlivě vymyšlený marketing, upevňování pozice na trhu, překonávání informační asymetrie a hlavní tahák - monopolizovaný trh s relikviemi umučených světců.

Vítejte v morbidním světě religiózní turistiky.

Poutě do Svaté země

Nejoblíbenější turistickou destinací raně středověkých křesťanů byla Svatá země, tedy dnešní Izrael a Palestina. Mezi 4. a 11. stoletím nabírají tyto poutě na popularitě, ještě umocňované církví, která zdůrazňovala nejen jejich spirituální rozměr, ale také schopnost těchto cest léčit tělesné neduhy nebo odpustit hříchy.

Pro církev samotnou však mělo hromadné posílání poutníků do zahraničí především ekonomický efekt. Církev skrze síť poboček - kostely a kláštery - měla dokonalou (monopolní) kontrolu nad přístupem ke svatým místům. Ekelund ve zmíněné knize dokonce přirovnává Svatou zemi k Disneylandu, kde poutníci obcházejí jednotlivé atrakce (tedy poutní místa) a výše poplatku (zmíněného milodaru) se odvíjí od důležitosti dané lokace. Jedním z hlavních lákadel a zdrojem zisků pro církev tedy byl Chrám Božího hrobu v samotném Jeruzalémě.

Ale neprofitoval jenom Svatý stolec, turismus znamenal ekonomický rozvoj pro celou cílovou oblast. Jak už bylo řečeno, poutníky bylo potřeba nakrmit a vnutit jim suvenýry z cesty, v sezoně se na těchto aktivitách podílely celé vesnice. Chrámy bohatly, z vesnic se stávala města.

Trh s relikviemi

Brzy se z putování do Svaté země stal tak velký byznys, že se církev začala zajímat, jak do něj zapojit i věřící, kteří se nechtěli trmácet do Jeruzaléma. Odpověď přinesly křížové výpravy a relikvie. Relikvie je objekt nebo předmět s důležitou náboženskou minulostí, kterou si přenáší do současnosti. V katolické tradici jsou jako relikvie ceněné zejména tělesné pozůstatky důležitých osob, od světců přes mučedníky až po samotného Krista.

Právě relikvie představovaly způsob, jak přenést část ekonomických zisků ze Svaté země na domácí půdu. Svátost dané osoby se v nich soustředí do jednoho předmětu, který dokáže uzdravovat tělesnou schránku, poskytovat duchovní obrodu, usmiřovat nepřátele a zejména a především přilákat věřící, kteří budou sypat milodary.

Vznikl tak plně rozvinutý trh s kostmi umučených světců. Ten ještě akceleroval zákon císaře Karla Velikého z počátku 9. století, který nařídil, že všechny oltáře musí obsahovat relikvii. Poprvé se v Evropě objevují skupiny regulérních obchodníků s relikviemi, kteří obráží evropské kláštery s nabídkou nejnovějšího zboží.

Gotické katedrály a poutě

Ve 12. století přišel zlomový vynález - gotické katedrály. Nádherné monumentální stavby, které často sloužily jako obrovské schránky právě na důležitou relikvii. Katedrála spolu s dobrou kolekcí relikvií dokázala přilákat lidi z nebývalé dálky a poptávka po relikviích spolu s cenou vystřelila do nebes.

Je asi jasné, co následovalo. Pokud totiž dokáže něco ekonomie spolehlivě předpovědět, je to, že pokud monopolizujete nabídku čehokoliv v prostředí informační asymetrie, vznikne konkurence na černém trhu.

• Padělky relikvií: Už svatý Augustin psal o podvodnících v mnišských hábitech, kteří prodávají falešné relikvie.
• Krádeže relikvií: Římský diákon Deusdona si založil pašeráckou organizaci, která kradla těla z římských hrobek a pašovala je přes Alpy.
• Hlídání svatých mužů: Lokální stráž musela hlídat vážně nemocné svaté muže, aby ihned po jejich smrti nedošlo k rozebírání jejich tělesných ostatků na relikvie.

Moderní náboženská turistika

Římskokatolická církev už ztratila svůj monopol na duševní obrodu Evropanů, ale gotické katedrály stále přitahují návštěvníky ze široka a daleka. Na asi nejznámější evropskou pouť do Santiaga de Compostela se loni po covidu vydalo rekordních téměř půl milionu lidí.

I svatojakubská cesta představuje významný faktor v ekonomickém rozvoji regionu. Pár suchých čísel - výdaje poutníků v roce 2010 tvořily ve španělském regionu Galicie přidanou hodnotu přibližně 60 až 100 milionů eur (1,4-2,4 miliardy korun) a pouť vytváří kolem 1400 až 2200 pracovních míst.

A stejně jako u turistů ve frontě na katedrálu i u novodobých poutníků do Santiaga můžeme pochybovat, jestli jde i po 1500 letech o stejnou věc. Jelikož však v Bibli není psáno, že bychom se u putování za duchovní obrodou nemohli fotit na Instagram, plní svatojakubská cesta (stejně jako jiné poutě) stále svůj účel. Chůze totiž vyčišťuje mozek dnes jako v roce 1290. A nejlepší na tom je, že se tehdy jednalo o úplně stejně komerční výlet.

Mapa Camino de Santiago - historická síť 12 poutních cest, které vedou ke hrobu sv. Jakuba.

Příklad ekonomického dopadu poutí

Ukazatel	Hodnota
Přidaná hodnota výdajů poutníků v Galicii (2010)	60-100 milionů EUR
Počet pracovních míst vytvořených poutí	1400-2200