Dnes považujeme turistické značení za samozřejmost - barevné čáry nás bezpečně vedou krajinou, ať míříme na rozhlednu, do skal nebo ke zřícenině. Ale jak vlastně celý tenhle systém vznikl? Kdy se na stromy a kameny začaly malovat první značky? A kdo mapoval trasy, když na horách nebyly ani asfaltky, ani turistické chaty? Nahlédněte do historie a vydejte se po nejstarších značených stezkách!
Turistické značení má v našich luzích a hájích velkou tradici a patří ke světové špičce. V Česku se můžeme pochlubit jednou z nejhustších sítí turistického značení. Pojďte se s námi podívat na to, jak se turistické značení na našem území vyvíjelo, jaké jsou jeho specifika a jak si stojí oproti zbytku světa.
Turistická značka, jak už název napovídá, je značka, která slouží ke snadné orientaci turistů v krajině. Nejčastěji se setkáte s pěším značení, každopádně existuje také lyžařské a cyklistické. Pěší značení patří v Česku mezi ty vůbec nejdokonalejší v celé Evropě. Při jakékoliv výpravě mimo civilizaci se tak můžete spolehlivě orientovat díky tomuto jednoduchému, ale maximálně praktickému způsobu značení. Hustá síť turistického značení tu ale nevznikla přes noc a váže se k ní dlouhá historie.
Příklad českého turistického značení.
Historie českého turistického značení
Vůbec první značení na území tehdejšího Uherska vyznačil Sitnianský klub v roce 1874. Značení se nacházelo v okolí Hodruše ve Štiavnických vrších, tedy na území dnešního Slovenska. První značené trasy na území českých zemích vznikly až o deset let později v roce 1884. Vytvořila je Pohorská jednotka Radhošť v Beskydech. Na rozdíl od dnešních pásových značek se dříve používaly značky tvarové.
Jako první značená ryze česká trasa bývá uváděna červená trasa vedoucí ze Štěchovic ke Svatojánským proudům z roku 1889. Rok 1912 pak přinesl první značenou dálkovou trasu, vedoucí přes Brdy na Šumavu.
Značení tras se ukázalo jako velice praktické, a tak se postupně začala vytvářet celá síť turistických tras. Rychlý rozvoj nakonec zbrzdila druhá světová válka. Během válečných let se o dosavadní značení nikdo nestaral, takže značky postupně mizely a zároveň nikdo nevytvářel žádné nové. Vše se změnilo v roce 1954, kdy získal Československý svaz tělesné výchovy a sportu monopol na značení turistických tras. Celá síť se postupně obnovovala a přibývaly stále nové a delší trasy. Svaz fungoval až do roku 1990, kdy svou samostatnou činnost obnovil Klub českých turistů, který se o značení na našem území stará dodnes.
Dalším důležitým rokem v historii turistického značení v Česku je rok 1997. Toho roku se původní pěší turistické značení rozšířilo také o značení pro cyklisty a lyžaře. Náklady spojené s výrobou a udržováním turistických tras začal hradit odbor Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj, což mělo velký vliv na další vývoj a rozšiřování celé sítě. Největší dík ale patří všem dobrovolníkům „značkařům“, kteří již od samého počátku turistického značení bezplatně značí většinu tras. Některé trasy později přešly pod správu nejrůznějších organizací. Mnohé naučné stezky například udržují organizace ochrany přírody nebo správy národních parků.
Organizace a principy značení
O značení turistických tras se v České republice stará Klub českých turistů. Značení pěších tras se věnuje víc než 1700 dobrovolníků v téměř stovce značkařských obvodů, na které dohlíží krajské komise. Ty rozhodují o tom, kde budou vyznačeny nové trasy, a určují, na kterých úsecích je v daném roce potřeba obnovit staré značení. Každá pěší trasa se obnovuje každé tři roky.
Klub českých turistů, který se o značení na našem území stará využívá takzvané pásové značení. Na značkách najdeme čtyři barvy - červenou, modrou, zelenou a žlutou. Barevný je vždy střední pruh a pod ním i nad ním najdete bílý pás. Značky se většinou nacházejí na stromech, sloupech, patnících, zkrátka všude, kde je značka dobře viditelná. Kromě klasického „pásového“ designu najdete na turistických trasách také speciální značení pro odbočení. Střední pruh je v tomto případě nahrazen šipkou, která směřuje na stranu odbočení.
Červená (dálkové a významné trasy - hřebenovky, hlavní turistické stezky), modrá (regionálně důležité trasy), zelená (kratší místní trasy), žlutá (spojovací nebo přístupové trasy).
Kromě pásové značení, které je namalováno na nejrůznější objekty narazíte také na turistické směrovky. Ty jsou umísťovány na rozcestnících značených tras a slouží k lepší orientaci a výběru vhodné trasy. Najdete na nich délku trasy v kilometrech, případně další užitečné informace. První řádek směrovky označuje nejbližší další místo se směrovkami do vzdálenosti 4 kilometry, druhý řádek navádí k dalšímu významnému místu ve vzdálenosti 8-12 kilometrů a třetí řádek pak významné místo do vzdálenosti 25 kilometrů. Směrovka je doplněna o barevnou šipku, která vás informuje o tom, jakou barvu turistických značek máte následovat, abyste se na dané místo dostali.
Můžete se také setkat s místním značením, které nevyužívá pásového značení, ale je nahrazeno úhlopříčně rozdělenými čtverci. Polovina čtverce je vždy bílá a druhá v jedné ze čtyř barev turistického značení. Místní značení se používá pro okruhy, které jsou krátké a dále se nevětví.
Jak už víte, od roku 1997 dostali své značení také lyžaři (běžkaři). Aby se značení nepletlo, využívá vlastní barevné schéma, které odlišuje běžkařské trasy od těch pěších. Značení se tak proměnilo z hlediska barev. Klasické pásové značení je tvořeno z dvou bílých pruhů a jednoho barevného středového. V případě lyžařských a cyklistických tras jsou bílé pruhy nahrazeny oranžovou a žlutou barvou. Bílé pásy jsou nahrazeny oranžovými a vnitřní pás využívá červenou, modrou, zelenou a bílou barvu. Podobně na tom jsou také cyklistické trasy vedoucí terénem. Naleznete zde stejnou paletu barev vnitřního pásu jako u lyžařských značek, pouze s tím rozdílem, že horní a spodní pásy jsou vyvedeny ve žluté barvě.
Aby toho nebylo málo, přibyly v roce 2005 také jezdecké značky, které jsou určeny pro jezdce na koních. Barevně se neliší od těch klasických pěších, jen je vnitřní barevný pruh nahrazen kruhem v barvě odpovídající zvolené trase.
Samostatnou kapitolou jsou pak naučné stezky, které jsou většinou doplněny o informační tabule a jsou realizovány ve spolupráci s dalšími organizacemi, jako jsou ochránci přírody, obce apod. Naučné stezky jsou značeny bílým čtvercem s šikmým zeleným pruhem.
Značka naučné stezky.
Jak se stát značkařem?
Možná se ptáte, kdo všechny ty trasy projde a následně je ještě vyznačí, odpověď už jsme zmínili výše, jsou to dobrovolníci „značkaři". Pokud byste měli zájem, i vy se můžete jedním z nich stát. Abyste se stali pomocným značkařem stačí, abyste absolvovali „zaučovacích“ 10 kilometrů pod vedením instruktora značení nebo vedoucího značkaře. Poté už se můžete začít podílet na rozvoji a udržování sítě turistického značení. Pokud pak splníte ještě absolventskou zkoušku, můžete se stát samostatným vedoucím značkařem.
Značky jsou vytvářeny pomocí speciálních šablon, díky kterým je značení jednotné na celém našem území. Každá nově vytvořená nebo opravená značka by měla vydržet alespoň 3 roky. Po uplynutí tří let by se měla daná trasa znovu projít a značky obnovit tak, aby vydržely další tři roky. Nejde tak jen o malování samotné značky, ale také o úpravu okolí, větví a porostů tak, aby byla zaručena její dobrá viditelnost.
Aby byl systém značení maximálně srozumitelný a praktický, musí se značkaři při značení trasy řídit množstvím pravidel. Značené trasy jsou vždy obousměrné. Vždy jde o to, aby byly značky snadno čitelné a dobře viditelné. Proto narazíte na různé typy značení v závislosti na tom, na jakém objektu je značka umístěna a kde se daný objekt nachází. Značky mohou být čelní, rohové, boční nebo přeponové. Pokud by vás systém značení zajímal detailněji nebo se chystáte přidat mezi dobrovolné značkaře, doporučujeme pročíst volně dostupnou publikaci Základní pravidla značení turistických tras.
České značení ve světě
České turistické značení nenajdete pouze v Česku. V průběhu let se naši značkaři vydali také do zahraničí. Práci českých značkařů tak najdete třeba v rumunském Banátu nebo na Podkarpatské Rusi. Své zkušenosti předali také v Brazílii, kde společně s místními zájemci o turistické značení vyznačili 60 kilometrů u města Bataypora. Dlouholeté zkušenosti pak předali také v Albánii nebo v oblasti filipínské sopky Kanlaon. České osvědčené standardy se tak postupem času dostávají do celého světa, což mimo jiné vypovídá o kvalitě českého turistického značení a usilovné práci jeho tvůrců.
Turistické značení najdete po celém světe, někde se značí velice podobně, někde zase úplně jinak. Rozdíly jsou hlavně v počtu turistických tras a hustotě vytvořených značek. Česká republika se řadí mezi státy s nejlepší a nejpočetnější sítí turistických značek. Jak je tomu ale jinde?
Pokud se podíváme na sousední Slovensko, nenajdeme ve způsobu značení téměř žádné rozdíly. Není se čemu divit, jelikož jsme využívali stejné značení po celou dobu existence Československa. Jediným rozdílem je způsob značení délky trasy. U nás se udává délka trasy v kilometrech, na Slovensku zase v časových údajích.
Ačkoliv každá země využívá vlastní způsob značení, vždy jde o to, aby byl maximálně jednoduchý a srozumitelný pro každého. Ať už vyrazíte kamkoliv, můžete si být jistí, že značení pochopíte. Jen pozor na země, které svá značení neudržují a nechávají trasy chátrat.
Podobně je na tom také Polsko, to využívá téměř stejný systém, pouze je paleta barev pro značení trasy doplněna o černou barvu. Praktické je využívání bílého vykřičníku nad značkou, který upozorňuje na náhlou změnu směru trasy. Pro značení délky trasy využívají kilometry v nížinách a časový údaj v horách.
Jestliže se chcete spolehnout na kvalitní značení, můžete se vydat do oblasti Východních Karpat v Rumunsku, kde se značením vypomáhali čeští značkaři pod Klubem českých turistů. Zajímavý systém využívají ve Francii. Trasy jsou zde značeny pomocí geometrických tvarů. Většina zemí napříč celou Evropou využívá páskového značení nebo nějaké podobné alternativy. Nicméně jen málo zemí má systém tak hustý a spolehlivý jako právě Česká republika.
Dálkové trasy v ČR
Na našem území můžete narazit také na evropské dálkové trasy. Jde o dlouhé trasy, které mají za cíl vytvořit mezinárodní evropskou síť turistických tras. Takové trasy jsou v České republice vyznačeny běžným páskovým značením a jsou doplněny o číslo evropské trasy.
Nejdelší turistická trasa v Česku je Stezka Českem, která vede napříč celou republikou. Má dvě hlavní větve: severní (1 051 km) a jižní (1 048 km). Obě začínají a končí na hranicích - severní vede od nejzápadnějšího bodu ČR (Královský kámen) k nejvýchodnějšímu (Bukovec), zatímco jižní prochází více vnitrozemím. Trasa vede přes hory, lesy, národní parky i historická města a je inspirována dálkovými pochody jako Pacific Crest Trail v USA.
Nejznámější turistická trasa v Česku je Cesta česko-polského přátelství v Krkonoších. Tato hřebenová stezka měří přibližně 28 km a vede po hranici mezi Českem a Polskem od Pomezních bud k Špindlerově boudě. Trasa nabízí úchvatné výhledy na Krkonoše a prochází kolem ikonických míst, jako jsou Sněžka (1 602 m n. m.), Luční bouda nebo Obří důl. Stezka je oblíbená mezi turisty z obou zemí a je sjízdná i v zimě na skialpech. Díky své popularitě je jednou z nejfrekventovanějších hřebenových tras v Česku.
Úplně první turistická trasa KČT byla dokončena 11. května 1889 a vedla ze Štěchovic ke Svatojánským proudům. Druhou nejstarší značenou turistickou trasou je Cesta Vojty Náprstka. Klub českých turistů ji vyznačil v červnu 1889, rok po založení a pojmenoval po svém zakladateli.
Palackého stezka vede nejkrásnějším úsekem údolí řeky Kamenice. Červeně značená Palackého cesta zavede turisty z Tanvaldu přes Velké Hamry a Plavy do romantického údolí horské řeky Kamenice, která se tu divoce prodírá mezi skalami až k soutoku s Jizerou ve Spálově. Riegrovou stezkou se můžete projít cestou ze Železného Brodu do Semil. Cesta vede skrz romantické údolí Jizery a skalnatým kaňonem Galerie Jizery. Své jméno má po slavném semilském rodákovi doktoru Františku Ladislavu Riegrovi.
Naučná stezka Svatojánské proudy vede romantickým hlubokým skalnatým údolím řeky Vltavy, úsekem bývalých Svatojánských proudů, nyní zatopených Štěchovickou přehradní nádrží. Největší popularitu zažila stezka v meziválečném období, kdy na březích Vltavy vznikaly první trampské osady. Naučná stezka prochází údolím řeky Sázavy a po svazích vrchu Medník. Začíná i končí na železniční zastávce Petrov u Prahy.
Tabulka barev turistického značení a jejich významu
| Barva | Význam |
|---|---|
| Červená | Dálkové a významné trasy (hřebenovky, hlavní turistické stezky) |
| Modrá | Regionálně důležité trasy |
| Zelená | Kratší místní trasy |
| Žlutá | Spojovací nebo přístupové trasy |
České turistické značení je svou metodikou a kvalitou nejlepší na světě. Základem je jednoduchost pásové značky, kterou od českého KČT řada zemí převzala. Až do první světové války se pro turistické značení pro pěší stezky používala červená barva. Později se začalo značit i modrou a od roku 1916 se používaly čtyři barvy, tak, jak je známe dnes. Červeně bývají vyznačené dálkové nebo hřebenové trasy.
Když nám někdo poradí, že máme jít po červené a pak odbočit na zelenou, modrou nebo žlutou, je jasné, že je řeč o turistických značkách. Pečlivě značené trasy v Česku patří k absolutní evropské špičce, chodí se po nich už přes 130 let a mají řadu podob: jsou krátké i dlouhé, pohodlné i náročné, v rovinách i na horských svazích. Dva bílé pruhy a uprostřed nich jeden barevný. Každý už těchto značek viděl stovky, možná tisíce.
Zanechat komentář