Československá televize vpadla do Hradiště. Autobus s nápisem Československá televize Praha. Televize zformuje naše myšlení. V našem městečku se málokdy něco děje.
V osmdesátých letech patřil Rostislav Kuba k velmi obsazovaným hercům. Nejvíce ho ale proslavila komedie režiséra Dušana Kleina Jak básníkům chutná život. V ní ztvárnil postavu učitele Libora Hájka, snoubence půvabné Aleny v podání herečky Evy Vejmělkové.
Rostislav Kuba
Vzpomínky na dětství a mládí
Jiří Větrovský se narodil 10. března 1954 v Mariánských Lázních. Škola pro mě byla nutné zlo, ne snad kvůli učení, ale kvůli volnočasovým aktivitám. Museli jsme vstoupit nejdřív do Jisker, potom se přecházelo do Pionýra, mysleli jsme, že to bude jako Skaut, který byl v té době zakázaný, že budeme chodit ven. Okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 převrátila Jiřímu Větrovskému natrvalo hodnoty a postoj ke společnosti.
V roce 1969 nastoupil Jiří Větrovský na nově otevřený učební obor s maturitou. V té době také začaly první konflikty s vedením školy, které bylo poznamenané socialistickou ideologií. Jako znamení odporu proti režimu podle pamětníka fungovaly dlouhé vlasy: „V sedmdesátých letech běžel v televizi takový spot: ,Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás.‘
Kdo neměl krátké vlasy, byl neustále šikanován policií. Než jsem přešel náměstí, byl jsem třikrát legitimovaný,“ říká Jiří Větrovský a dodává, že v občanském průkazu musel účes odpovídat skutečnosti. Svou první kapelu The Three Georgians založil Jiří Větrovský už ve čtrnácti letech na konci základní školy. Výhodou Plzně podle něj bylo, že tady bylo možné chytit vysílání německé televize.
Kultura a umění v normalizačním Československu
Po dvou letech Jiří Větrovský studií zanechal, technický obor mu nic neříkal a hlavně prodělal vážný úraz páteře. Stal se nepřítelem režimu. Po návratu z vojny do Plzně se začal Jiří Větrovský opět věnovat hudbě a s kamarády Janem Eisenhammerem a Petrem Kluzákem založili kapelu The Úžas. Zhudebňovali texty svých oblíbených básníků Jiřího Gruši, Ivana Wernische nebo Miloslava Topinky. Navíc by musela být organizovaná pod Svazem mládeže nebo Městským kulturním střediskem a musela by absolvovat rekvalifikační přehrávky před odbornou komisí.
Kapela zkoušela ve spartánských podmínkách s podomácku vyrobenou aparaturou a koncerty se musely schovávat za soukromé akce, narozeniny a podobně. Skončit se ale muselo v deset hodin, protože po zavíračce jezdily hlídky policie a kontrolovaly, jestli se v hospodách nesvítí.
V roce 1986 unikla kapela The Suřík takříkajíc o fous zásahu bezpečnosti na festivalu Rockový a výtvarný Služetín. Koncerty nepovolených kapel neunikly pozornosti příslušníků tajných složek, kteří si účastníky fotili, případně je na místě nebo cestou domů legitimovali a později je předvolávali k výslechu.
Život rodiny samozřejmě ovlivňovala šikana totalitního zřízení. Zkrátka nemohli jsme cestovat, studovat, co jsme chtěli, číst, co jsme chtěli, slyšet kapely, které se nám líbily. To člověku vykrade život a musíte si vytvořit paralelní svět s lidmi, kteří to mají podobně,“ komentuje pamětník.
Češi a Chorvati: Historické a kulturní vazby
Co mají společného Češi a Chorvati? Pokud vás napadne, že je to chorvatský Jadran, ke kterému každý rok zamíří statisíce Čechů, Moravanů a Slezanů, máte sice pravdu, ale ne úplně celou. Po válce v roce 1945 byly do té doby přímé vazby mezi Čechy a Chorvaty zpřetrhány a po roce 1968 se situace ještě zhoršila. Bývalá Jugoslávie se stala pro československý režim nebezpečím, protože hrozilo, že přes její území se podaří emigrovat snáz, než při pokusech přejít železnou oponu na naší západní hranici.
V 18. století byla potom území Česka i Chorvatska součástí Rakousko-Uherské říše. Do Chorvatska se začaly stěhovat rodiny chudých rolníků, a jak říká Lenka Janotová z Daruvaru, bylo jejich rozložení rovnoměrné z celého Česka: "Víme, že přicházeli z Moravy, dokonce některé vesnice jsou úplně moravské, z Valašska, jižních i severních Čech. Přistěhovalci z Česka přicházeli hlavně do chorvatského vnitrozemí. Tak vznikla i nejstarší česká osada Ivanovo Selo, jak to potvrzuje Jiřina Staňová z krajanského vydavatelství Jednota.
Ivanovo Selo
Rozvoj české menšiny v Chorvatském vnitrozemí podporovali především majitelé tamního území, šlechtický rod Jankovičů. Podle krajanky Vlaďky Daňkové zde díky lázeňským pramenům vybudovali své hlavní sídlo a později začali prodávat půdu: "Pilní čeští zemědělci tady vykáceli lesy, vysušili močály a právě dnešní hodně velká česká kolonie v Chorvatsku je tedy. Většinou vyrostla z Čechů, kteří si tady koupili svůj kus pozemku a žijí tady čtvrtou, pátou nebo šestou generaci. Česká menšina je dnes samozřejmě zastoupena i na pobřeží Jaderského moře.
Československá dovolená v Jugoslávii byla pro mnohé symbolem svobody a úniku z šedivé reality normalizačního Československa. I když byla tato možnost limitovaná a kontrolovaná, pro mnohé představovala alespoň krátkodobý kontakt se světem a jinou kulturou.
| Období | Charakteristika |
|---|---|
| Před rokem 1945 | Přímé vazby mezi Čechy a Chorvaty |
| Po roce 1945 | Přerušení vazeb, Jugoslávie jako potenciální nebezpečí pro režim |
| 18. století | Území Česka i Chorvatska součástí Rakousko-Uherské říše, stěhování českých rolníků do Chorvatska |
Zanechat komentář